Krize svátosti smíření

Otec přijímá marnotratného syna s otevřenou náručí. Přijme i každého z nás, pokud se k němu vrátíme s upřímnou lítostí. Jak nám k tomuto návratu pomáhá svátost smíření?

Často když sedím ve zpovědnici a poslouchám vyznání, prožívám podobné pocity jako ten otec z dnešního evangelia. A naopak když sám přicházím jako kajícník, cítím podobnou tíhu a vzápětí podobné uvolnění jako onen kající syn. Institut zpovědi, svátostného pokání či smíření, je jedním z nejvýraznějších prvků, do nějž církev přetavila toto podobenství a další Ježíšovy výroky na téma viny a odpuštění. V jubilejním roce, který právě probíhá, jsme vyzýváni, abychom více než jindy hledali toto smíření s Bohem.

Často se dnes mluví o krizi svátosti smíření: čím dál méně lidí chodí ke zpovědi, na západě dokonce mnozí aktivní křesťané léta přistupují ke sv. přijímání, ale zpovídají se buď jednou za rok, nebo vůbec. Je to skutečně projev krize? Pohledem teologie: hříchy odpouští Bůh – nikoli církev nebo kněz; a to na základě lítosti – nikoli vyznání ve zpovědi. Církev pouze požaduje, aby všechny těžké hříchy byly vyznány v individuální zpovědi, rozhřešení je pak potvrzením ze strany církve, že byly skutečně odpuštěny. Člověk, který se nedopouští těžkých hříchů, a těch lehkých před Bohem upřímně lituje, třeba v rámci úkonu kajícnosti, může přistupovat ke sv. přijímání a nejedná proti víře či předpisům.

Na druhé straně církev doporučuje častější zpověď, nejlépe pravidelnou. Výhodou je možnost pravidelné sebereflexe a podpory na cestě víry v dialogu s rozumným zpovědníkem. K tomu ovšem můžou sloužit i jiné formy pastoračního doprovázení. Nevýhodou pravidelné zpovědi je nebezpečí rutiny, opakování stále stejných nebo podobných hříchů, snaha odškrtnout si splněnou povinnost, aniž by to mělo vliv na můj život. Právě to přimělo mnohé věřící, aby přijímali svátost smíření méně často.

Dříve totiž byla zpověď pro většinu lidí jediným prostorem, kde mohli řešit své morální, ale i vztahové či psychické problémy. Dnes mají k dispozici psychology, terapeuty, manželské poradce a další odborníky, proto tak často zpovědníky nepotřebují. Někdy je to spíš kontraproduktivní: každý kněz by mohl vyprávět historky o psychicky nemocných lidech, kteří očekávají od zpovědi vyléčení, nebo potvrzení svých bludných myšlenek – ti by měli jít k psychaitrovi; nebo o lidech závislých na alkoholu, hrách, sexuálních praktikách…, kteří požadují stále znova odpuštění – ti by měli hledat odvykací programy; nebo lidé skrupulózní, s přehnaným pocitem viny - ti potřebují spíše psychoterapii. Ti všichni zabírají čas a místo skutečným kajícníkům, a kněz by měl umět navrhnout jim jinou cestu k řešení jejich problémů.