Konec války - očima mého otce

Můj otec Cyril se po celý život zabýval událostmi, které prožil za svého mládí: druhou světovou válkou a nástupem komunistického režimu. V textu o konci války připomíná některé momenty, které dodnes probouzí bolestné a často protichůdné pocity. Zvlášť silná je pro mě citace Němce Josefa Ratzingera o porážce jeho vlastního státu; nebo informace o důvodech svržení atomových bomb.

V červnu 1944 se spojenci vylodili v Normandii a začaly boje o osvobození Evropy. Spojencům se podařilo rychle rozšířit první opěrné body na předmostí široké 130 kilometrů. Invaze se zdařila proto, že spojenci měli obrovskou vzdušnou převahu v poměru třicet ku jedné. Němci se však houževnatě bránili a např. přístav Cherbourg byl dobyt o 36 dní později, než předpokládal plán. Při ochromujícím úderu spojeneckého letectva byla zničena většina mostů přes Seinu a Loiru a Němcům byla tak znemožněna účinná obrana. Úspěch invaze v Normandii znamenal osvobození Francie a posléze celé Evropy.

K tomu poznamenává Benedikt XVI.: "Když se začaly spojenecké oddíly 6. červa 1944 vyloďovat ve Francii obsazené německým vojskem, bylo to pro celý svět – ale i pro velmi mnoho osob v Německu – signálem naděje, že nadchází mír a že Evropa bude svobodná. Co se tehdy vlastně stalo? Stalo se to, že se jednomu zločinci a jeho kumpánům podařilo převzít v Německu moc. A protože vládla strana, zákonnost a nezákonnost byly spolu propojeny a často se skoro zaměňovaly, protože vláda řízená zločincem si osobovala také právní výsady státu a jeho zřízení. Takto se mohla od občana vyžadovat i poslušnost a podřízenost státní autoritě (srov. Řím 13,1) a současně se mohly používat i právní prostředky pro zločinné cíle. Totéž právní uspořádání, které v každodenním životě dále částečně fungovalo obvyklým způsobem, se zároveň stalo mocí, která právo ničila. Zřízení, které mělo sloužit spravedlnosti, se zvrhlo a upevňovalo panství nezákonnosti, činilo ji neproniknutelnou a znamenalo opravdovou vládu lži, která zamlžovala svědomí. Této vládě lži sloužil systém teroru, v němž nebylo možné nikomu důvěřovat. To na jedné straně sloužilo sebeobraně, na druhé straně napomáhalo upevnění moci zla. Proto musel celý svět zakročit, aby prolomil tento zločinný kruh a obnovil svobodu a právo. V této chvíli děkujeme, že se to všechno stalo, a činí tak nejen země, které byly obsazeny německým vojskem a vydány v plen nacistickému teroru. Také my, Němci, jsme vděční, protože oním zásahem se k nám vrátilo právo a svoboda. Jestliže byla někdy v dějinách zjevně spravedlivá válka, bellum iustum, byla to právě tato: akce Spojenců prospěla i těm, proti jejichž zemi vedli válku."

Rusové osvobodili vlastní území a postupovali na Berlín. Goebbels s rodinou se v podzemním krytu v Berlíně otrávil, Hitler spáchal 30. dubna 1945 sebevraždu a jeho mrtvola byla spálena. Nástupce Hitlerův admirál Dönitz 7. května 1945 ve Šlesviku kapituloval. Japonci se nechtěli smířit s bezpodmínečnou kapitulací a Američané nechtěli riskovat životy svých vojáků. Odhadovalo se, že v konvenční válce by padl až milion Američanů. Proto bylo rozhodnuto použít atomovou bombu. Svržením atomových bomb na Hirošimu (6. srpna 1945) a Nagasaki (9. srpna 1945) druhá světová válka definitivně skončila.

Dr. Ladislav Hosák ve svých "Nových československých dějinách", vydaných v Praze v roce 1947, uvádí, že během války zahynulo v německých koncentračních táborech na 200 000 Čechů, v domácím odboji 30 000 a na 600 000 lidí bylo odvlečeno na nucenou práci do Německa (kde jich na 7000 zahynulo při bombardování). Hospodářské ztráty se odhadují na více než sedm set miliard korun. Dějiny byly napsány "horkou jehlou" hned po válce, proto se v nich setkáváme s nepřátelským až šovinistickým pohledem na Němce a s neobjektivním, až podlézavým a patolízalským pohledem na Rusy. Příklad: "Síla odvěkého nepřítele Slovanstva byla zlomena na několik desetiletí, nebezpečná jeho chapadla obepínající hrozivě české země na jihu, západu, severu a severovýchodě byla uťata. ČSR byla zbavena i vnitřního nepřítele, který tolikrát ohrožoval existenci českého státu. V jubilejní den dne 28. října 1946 byl odsunut poslední zbytek Němců z českých zemí; celé území Čech, Moravy a Slezska je obydleno až po poslední pohraniční vísku spolehlivými Čechy."

Autor neopomenul pochválit i novou státní lidově demokratickou formu republiky, která prý nejlépe odpovídá národním potřebám. A dále: "V politice kulturní i zahraniční nastoupila slovanská orientace a vřelý poměr k slovanskému Rusku slibuje našemu státu šťastnou budoucnost… Gottwaldova vláda vypracovala dvouletý hospodářský plán, od jehož zdaru závisí návrat normálních poměrů. Nadšení, s nímž nejširší lidové vrstvy tento plán přijaly, je zárukou, že dvouletý plán bude nejen splněn, ale i překročen, a stane se zárukou šťastné budoucnosti českého a slovenského národa."

V závěru války podnikli Spojenci několik ničivých náletů na německá města, aby Němcům zabránili spojit rozptýlené vojenské síly a prodlužovat tak definitivní konec války. Do historie vstoupilo bombardování Drážďan, na něž Spojenci ve dnech 14. – 15. 2. 1945 svrhli obrovské množství bomb – odhaduje se, že 5 200 tun, a při tomto bombardování zahynulo 20 000 až 25 000 obyvatel města.