Kněz nikdy nechybuje...

Papež a biskupové se začínají dělit o svou moc; laici, včetně žen, si stále víc uvědomují, že jsou nositeli všeobecného kněžství.

Chtěl bych napřed připomenout nové informace o synodě: pokud si někdo odechl, že už ji máme za sebou, tak je na omylu. Po skončení loňského zasedání totiž začala realizační fáze synody, kdy se mají návrhy a doporučení, obsažené v Závěrečném dokumentu, postupně uskutečnit v celé církvi. Koordinaci má na starosti Řádná rada generálního sekretariátu synody, jejíž členové byli zvoleni na podzimním zasedání. Letos v květnu bude zveřejněn dokument, který upřesní, jak konkrétně postupovat, a na podzim bude svoláno do Říma "Jubileum synodálních týmů".

V roce 2026 se dialog znovu vrátí na základní úroveň. Opět budou pracovat synodní skupinky ve farnostech a společenstvích. Navážou na to, co už se vykonalo, a budou hledat řešení těch otázek, které vyplynuly na povrch během minulých fází. V roce 2027 dojde na hodnotící setkání v diecézích a biskupských konferencích. A za tři roky, na podzim 2028 se sejde církevní shromáždění, které by mělo celý ten proces vyhodnotit a upevnit. Nebude to tedy ani koncil, ani nová synoda, ale další krok na té započaté cestě.

Kromě toho stále pracuje deset studijních skupin, které byly založeny před rokem. V nich se řeší třeba formace a způsob života kněží, možnost jáhenského svěcení žen, pravidla pro nominaci biskupů, decentralizace světové církve, postoj k pastoraci LGBT osob, otázky sexuální morálky apod. Tato práce má být dokončena "pokud možno do června 2025". Kardinál Grech říká, že některé skupiny ten termín dodrží, jiné můžou potřebovat další čas. Ale i tak do konce června nabídnou průběžnou zprávu o své práci. A ještě pracuje Komise kanonického práva, která by měla všechny závěry implementovat do právních ustanovení.

Klíčovou osobou celého procesu je generální sekretář synody kardinál Grech. On je velmi aktivní, nejen že koordinuje tu společnou práci, ale ještě stíhá jezdit po celém světě. Dokonce dvakrát během několika týdnů navštívil naši republiku: v únoru přijel na biskupské svěcení Prokopa Brože do Hradce Králové, ale už předtím, koncem ledna, se v Praze setkal na studijním dnu s našimi biskupy a s národním synodálním týmem. V něm je třeba sestra Klára Maliňáková od nás z Líšně, která učí na olomoucké teologické fakultě. Společně se tam zamýšleli nad tím, jak se nám daří žít synodalitu v jednotlivých diecézích a jak přejít do další fáze toho procesu, kterým je implementace do praxe. Když jsem s Klárou mluvil, tak bylo vidět, že ji povzbudilo a potěšilo celé setkání i vstřícný přístup kardinála Grecha a jeho upřímná snaha být v celém procesu oporou jednotlivým biskupům i Národnímu týmu.

Myslím, že je důležité vnímat právě celý ten proces, protože jedině tak můžeme pochopit některá vyjádření, která jsou jinak těžko srozumitelná. Nedávno jsem tady třeba citoval Wunibalda Müllera, který říká, že by se "papež a biskupové měli vzdát své moci a začít se o ni dělit. A pokud to neudělají, tak jim bude ta moc odňata." Kdosi na to reagoval komentářem, že "to je spíše násilná revoluce než dialog. To jsou slova jak z předchozího století, kdy se zakládaly sověty v Rusku." Přiznám se, že mě taková souvislost vůbec nenapadla. Ale pak mně došlo, že když člověk nezná důvody, proč to ten autor říká, tak mu to opravdu může připadat jako vystřižené z nějaké marxistické příručky.

Tak bych to chtěl trochu vysvětlit. Knížky Wunibalda Müllera jsem četl už před třiceti lety, když jsem se ve Fryštáku setkával s mladými lidmi, kteří byli různým způsobem zranění, a já jsem se snažil být jim nablízku, ukázat jim, že Bůh je má rád. Tenkrát jsem objevil Müllerovu knížku Lieben hat Grenzen – Láska má hranice. Četl jsem ji opakovaně, protože velmi střízlivě a zároveň s citem ukazovala, jak je možné projevovat lásku v pastoraci. Později vyšla v češtině pod názvem I láska má svá pravidla. Když na to teď po letech vzpomínám, tak si říkám, že mě možná právě Müller ochránil před tím, abych nepřekročil ty hranice, abych se nedostal do situací, kdy bych ty mladé lidi spíš zraňoval, než jim pomáhal.

Müller vychází ze své dlouholeté praxe, kdy jako teolog a terapeut vedl rekolekční dům v bavorském klášteře Münsterschwarzach, společně se známým autorem duchovní literatury Anselmem Grünem. Tam se snaží doprovázet kněze, řeholníky a řeholnice, kteří se dostali do krizových situací. Müller se tedy setkával jak s oběťmi zneužívání, tak s jeho pachateli. V německém prostředí je na toto téma nezpochybnitelnou autoritou. V roce 2010 vydal Portál český překlad jeho knížky Zamlčené rány. No a teď jsem četl knížku Zločiny bez konce, kterou napsal o deset let později. Vysvětluje tam, co asi ti lidé prožívají, ale hlavně z toho vyvozuje závěry pro nutnou reformu církve.

On neříká, že církev je zločinecká organizace, jak to někdy tvrdí její nepřátelé. Souhlasí s tím, že každý případ zneužití je osobním selháním toho jednotlivce. Zároveň ale tvrdí, že některé názory a požadavky, na kterých katolická církev trvá, můžou k takovým selháním vytvářet prostor, nebo můžou vést k tomu, že je církev bude popírat a krýt. Konkrétně mluví o povinném celibátu, negativním postoji k homosexualitě, nerealistické sexuální doktríně a odmítání svěcení žen na kněze.

Každé to téma je složité a mohl by k němu být samostatný komentář. Možná se k nim někdy vrátím. Všechna ale souvisí s mocí: katolický kněz či biskup je vůči svým věřícím ve velmi silné mocenské pozici. Rozhoduje o morálních zásadách, jimiž se mají řídit; díky zpovědím má vhled do jejich svědomí; svým odlišným způsobem života vzbuzuje úctu; věřící nemají zákonnou možnost protestu, pokud kněz či biskup jedná v rozporu s jejich zájmy. Jedna z obětí zneužívání to popsala takto: "Kněz je opravdu nedotknutelný. Kněz nikdy nechybuje. Kněz nikdy nelže. Kněz je ten, kdo proměňuje Tělo Páně, to znamená má přímý kontakt s Bohem. Takže je vlastně na úrovni Boha a cokoliv ten kněz udělá špatně, tak to se vlastně neděje..." Ano, já vím, že většina kněží vykonává své povolání v duchu lásky a služby, ale někteří tomu pokušení podlehnou. A důsledky bývají tragické.

Myslím, že tohle má na mysli Wunibald Müller, když říká, že by se "papež a biskupové měli vzdát své moci a začít se o ni dělit." A dochází až k tomu revolučnímu závěru, že pokud se té moci nevzdají, bude jim odňata. Neříká, JAK by k tomu mělo dojít (já to spíš beru jako nadsázku), ale jasně říká PROČ: protože v současném mocenském systému není možné zabránit zásadním škodám na životech mnoha lidí. A tím nemyslí jen to sexuální zneužívání, ale taky zneužívání mocenské nebo duchovní.

Müller napsal tu knížku už před pěti lety, a dnes možná s radostí sleduje synodní proces, protože se ta jeho touha začíná naplňovat. Papež a biskupové už se začínají dělit o svou moc: stále víc přijímají do rozhodujících pozic laiky, včetně žen, a ti si zase stále víc uvědomují, že jsou všichni nositeli všeobecného kněžství. Pokud bude tento proces pokračovat, tak věřím, že povede právě k té změně v pochopení moci, kterou naše církev tak naléhavě potřebuje. Ale bude to ještě dlouhá cesta.