Klerikalismus zdola

Kněžím prokazujeme úctu, oslovujeme je "otče", nosíme jim dary, přepokládáme, že jsou svatí a moudří… Proč?

Na facebooku nedávno proběhla diskuse o klerikalismu zdola. Tedy o tom, že sami věřící vyžadují, očekávají či tolerují u představitelů kléru projevy povýšenosti, které jsou nábožensky motivované. Mluvilo se třeba o oslovování: kdysi jsme kněžím říkali důstojný pane, velebný pane… To už snad máme za sebou, teď jsme si zvykli na oslovení "otče" – jenže Ježíš říká, že nemáme nikoho nazývat otcem, protože náš jediný otec je v nebi. Myslím, že i toto oslovení je projevem klerikalismu. Kdosi napsal, že "když kněze oslovujeme "otče", pak jej máme mnohem větší tendenci poslechnout a důvěřovat mu. Jeví se jako autorita... Oslovení "otče" není jen formalita. Samo o sobě vytváří skutečnost, kterou naznačuje. Dnes už se takovému oslovení důsledně vyhýbám. Ale trvalo mi to."

Já třeba neužívám ani titul Svatý otec pro papeže. Přijde mi to divné: v mešní prefaci říkám "svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože", a hned potom bych měl říkat "svatý otče" nějakému člověku, i když si ho třeba velmi vážím? Bernhard Häring kdysi zformuloval fiktivní pastýřský list budoucího papeže, který tam píše: "Poněvadž trůn, koruna a pompézní tituly svědčily o něčem patologickém, rozhodně zakazuji nazývat římského biskupa protievangelními tituly jako Jeho Svatost, Svatý Otec; tak přece Ježíš nazývá jedině svatého Boha. A s Bohem, který se v Ježíši zjevil jako pokora sama, se můžeme setkat jen u vědomí naší nicotnosti." Ani papež František zatím takový zákaz nevydal. Ale naštěstí nás nikdo nenutí ty tituly používat.

V té diskusi na facebooku byl další příklad: "Na svatební hostině do čela stolu usadili faráře, čímž všechna pozornost směřovala místo nevěsty a ženicha k němu. Jemu to bylo očividně nepříjemné, ale roli bodře přijal a "bavil" publikum svými historkami, protože si myslel, že se to od něj čeká. Zodpovědnost za to bohužel nesla agresivně zbožná maminka nevěsty." Já mám ale i opačnou zkušenost: po jáhenském svěcení v Brně následovalo pohoštění v místní orlovně. Nebyl tam žádný zasedací pořádek, jídlo se vydávalo bufetově a každý si sedl tam, kde zrovna bylo místo. Mezi hosty byl i biskup Pavel Konzbul. Nikdo mu tam neprokazoval žádnou zvláštní úctu, vystál si frontu na řízek jako všichni ostatní, bavil se s každým, koho potkal, byl prostě jedním z nás. A musím říct, že to bylo moc příjemné.

Nebo jiný citát: "U nás ve farnosti jsem mívala pocit, že bez povolení pana faráře se nesmí snad ani uvařit kafe. A dělali jsme to do velké míry my farníci samotní, když jsme pro sebenepatrnější aktivitu "žádali o povolení" nebo doporučovali ostatním, ať se nejprve domluví s "otcem" než začnou cokoliv konat (a snad i myslet)." Ano, jak se mění naše chování v přítomnosti kněze, o tom vypovídají i zápisy ze synodních skupin: "Když byl přítomen kněz, dvakrát častěji se řešilo předávání víry, a dokonce pětkrát častěji se zdůrazňovalo zachování současných pravidel, ve smyslu stop reformním snahám. Když kněz přítomen nebyl, tak skupina častěji řešila roli kněze, kněžský celibát a možnost svěcení žen."

Další projev klerikalismu zdola se týká financí – opět cituju z facebooku: "Mně přijde úsměvné, jak zbožně dáváme peníze, aniž bychom věděli, co se s nimi děje. Hodně lidí by to vlastně rádo vědělo, ale stydí se na to ptát, aby náhodou nevypadali, že církvi nedůvěřují. Nebo jak jsme celí nesví, když platíme "omšovný". Kolik máme dát, abychom nevypadali, jako skrblíci? Vždyť je to přece na kostel!" Tak zaprvé, to omšovný, neboli mešní stipendium, čili peníze, které dáme knězi, aby odsloužil mši třeba za naši zemřelou babičku, to je dobrovolný dar, nikdo k němu nesmí být nucen. A pak, není to na kostel, ale přímo pro toho kněze. Pak záleží na každém, jak s tím naloží. Někdo to využije pro sebe, někdo to dá na kostel. Tahle praxe vznikla v dobách, kdy kněz nedostával mzdu, takže to mělo pokrýt jeho životní náklady. Což už dávno neplatí, ale my stále dáváme peníze, a vlastně ani nevíme proč, jelikož hodnota samotné té mše se penězi vyjádřit nedá.

Zdeněk Jančařík kdysi napsal v Katolickém týdeníku: "Jedním z církevních nařízení, které zní trochu jako kvadratura kruhu, je, že "mešní stipendium nesmí provázet ani zdání obchodu nebo spekulace". Jenže: jakými slovy má kněz požádat o peníze, aby to nevyvolalo zdání obchodu? A jak mluvit citlivě o penězích spojených s posvátnou službou? Kolikrát už jsem jako kněz nedostal "za mši", "za svatbu" nebo "za pohřeb" ani korunu… A jsem tomu vlastně rád. Teprve v takových situacích si uvědomuji, že sloužím Bohu, nikoli sobě."

Jinak, pokud jde o běžné hospodaření, tak každá farnost musí mít ekonomickou radu. Ale v české synodní syntéze se dočteme, že ty rady "mnohdy ani neexistují, a biskup to přehlíží." A tam, kde existují, proces rozhodování často neprobíhá v celém rozsahu. Důsledkem jsou rozhodování od stolu, silová anebo jen formální řešení." Tedy další projev klerikalismu zdola: farnost nemá přehled o tom, jak farář hospodaří s penězi věřících, a oni si to nechají líbit. Totéž platí v diecézích, které teď hospodaří s docela velkými penězi z restitucí.

Ještě jednu věc chci zmínit, a to je svátost smíření. Někdy mě až překvapuje, jak mají lidé tendenci v tom knězi, který je úplně obyčejným hříšným člověkem stejně jako oni, vidět milujícího Boha. A často taky vševědoucího Boha: když se ptají, co ještě je hřích a co už ne, nebo co mají dělat, aby už nehřešili, nebo proč církev zrovna to nebo to považuje za hřích, když oni to tak necítí… Někdy jsou to zajímavé diskuse, ale někdy se bojím, že na mě ti lidé delegují věci, které by si měli rozhodnout sami ve svém svědomí.

Spousta lidí má taky na kněze mnohem vyšší morální nároky, než mají sami na sebe. To je další projev klerikalismu. Vtipně o tom píše Marek Vácha: "Jednou jsme s přáteli v pohostinství popíjeli pivo a mluvili o duchovních věcech, až se od stolu v opačném rohu zvedl muž od své sklenice, přišel a zvolal: "Jak? Vy, katolický kněz, a pijete pivo?" Odpověděl jsem: "Buď je to hřích, a pak to nedělejme, ani vy ani já. Nebo to hřích není, a pak proč se ptáte?" Píšu to kvůli tomu intenzivnímu pocitu pivaře, že pro kněze přece platí jiné Desatero, a co byl muž ochoten pravidelně odpustit sám sobě, knězi odpustit nechtěl."

Zdroje toho klerikalismu zdola docela výstižně popsala Pavla Holíková v jednom článku na Christnetu: "Klerikalismus se mezi námi úporně drží; někdy se sami divíme, jak hluboko je v nás. Vědomí, že kněz je udělovatelem svátostí a Božího slova, je zdrojem domněnky, že je také prostředníkem; že bez toho zprostředkování nelze k Bohu dojít nebo jen s velkými obtížemi. Podvědomí se nám snaží vnutit zdání, že kněz je "něco víc". Pro ten jejich posvátný úřad prý máme chovat ke kněžím zvláštní úctu. Tu úctu k úřadu ovšem často zdůrazňují ne jeho nositelé, ale spíš ctitelé."