Každý z nás může „zazářit a jeho šat oslnivě zbělet“ (2. neděle postní)

Jaký smysl má příběh Proměnění Páně? A proč ho čteme na začátku postní doby, když je spíše slavnostní a víc by se hodil do velikonoc?

To je ale jen vnější stránka příběhu. Starokřesťanští otcové hledali vnitřní, duchovní smysl; mniši na posvátné hoře Athos si právě tento příběh zvolili za svůj zvláštní symbol a slavili ho jako velký svátek. Považovali totiž své osobní rozhodnutí zcela se vydat Bohu za počátek svého proměnění. Všichni toužili stát se oním Eliášem či Mojžíšem. Vycházeli z řeckého slova metanoia, jehož původní význam je změna smýšlení, obrácení, vnitřní proměna člověka. Jako se na hoře proměnil Ježíš, Mojžíš a Eliáš, tak se může proměnit každý člověk, pokud změní své smýšlení, pokud se plně dá k dispozici Bohu. Každý z nás může "zazářit a jeho šat oslnivě zbělet". A právě toto vnitřní proměnění je programem pro postní dobu.

Přiznám se, že ty neustálé výzvy k pokání, obrácení, změně smýšlení nemám moc rád. Vždyť se přece nechci stále znovu obracet, měnit směr cesty; spíš naopak, celý život někam směřuji a na této cestě chci vytrvat a hlouběji se v ní utvrzovat. Tady se ukazuje nedokonalost našeho vyjadřování: slovo metanoia totiž nemusí vždycky znamenat nějakou zásadní změnu jednání, ale trvalou, dlouhodobou, stále více do hloubky prožívanou proměnu srdce, aby se více podobalo srdci Ježíšovu.

Četl jsem životopis blahoslaveného Michala Ruy, prvního nástupce Dona Boska v čele salesiánské kongregace. Čtyřicet let žil v jeho blízkosti, po celou tu dobu ho obdivoval a snažil se přizpůsobovat své cítění a myšlení tomu, co viděl na Donu Boskovi. Když po jeho smrti převzal kormidlo, kongregace fungovala dál přesně ve stejném duchu, jak si to představoval zakladatel. Michal Rua se nechal proměnit k vnitřní podobě s Donem Boskem, i když navenek vypadal jinak a jistě i jednal v mnoha věcech odlišně. Ale lidé, kteří je oba znali, říkali, že z něho září stejné charisma, jaké zářilo z Dona Boska.

Něco podobného můžeme vidět na manželských párech, které spolu žijí desítky let v harmonickém vztahu (takových, bohužel, není mnoho): jeden se připodobnil druhému, i když si každý zachovává svou individualitu. Oba vědí, co ten druhý potřebuje a co mu dělá radost, a podle toho jednají. A k podobnému přístupu vyzývá své následovníky také apoštol Pavel: "Jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu."

Ta schopnost a ochota učit se jeden od druhého, přizpůsobovat se jeden druhému, napodobovat své vzory, ovšem platí i v negativním smyslu: můžeme se učit také od těch, kdo žijí ve lži, ve zlu, v nenávisti. Člověk, který prožil pár let ve vězení a nesnažil se vědomě vzdorovat vězeňské mentalitě, vyjde ven s proměněným srdcem: bude mnohem hrubší, bezohlednější a krutější, než byl předtím. Nebo člověk, který se dá na politiku a setká se s tou záplavou lži, populismu a korupce. Pokud na sobě vědomě nepracuje, odejde s proměněným srdcem – bude lhát, podvádět a korupčně jednat mnohem víc než předtím.

Proměna srdce často probíhá nenápadně, plíživě, může to být celoživotní proces, a o to víc je třeba dávat dobrý pozor, aby nešel špatným směrem. Svět kolem nás k tomu totiž snadno může svádět, a lidská přirozenost už od Adama inklinuje ke zlému. Chceme-li mít jistotu, že směřujeme k takovému proměnění jako Mojžíš nebo Eliáš, měli bychom se především dívat na Ježíše, na jeho matku Marii, apoštoly, svaté (jako Michal Rua na Dona Boska); měli bychom číst Boží slovo a kvalitní duchovní literaturu; měli bychom se učit od těch osobností, které v současném světě věrohodně zpřítomňují odkaz Ježíše Krista.