K setkání ve Staré Boelslavi (christnet.eu)

Chtěl bych se vrátit k zážitku z minulého pátku, kdy jsem se ve Staré Boleslavi zúčastnil smírné adorace, diskusního setkání a bohoslužby za oběti sexuálního zneužívání v církvi. Akci vedl biskup Zdenek Wasserbauer. Jelikož jsem se sám s několika oběťmi i pachateli setkal a ten problém mně hodně leží na srdci, chtěl jsem tam nejen být, ale aspoň symbolicky pro ně něco udělat. Rozhodl jsem se pro kající pouť – jel jsem z Teplic až do Boleslavi na kole, a myslel jsem přitom především na své dva spolubratry salesiány, kteří byli obviněni ze zneužívání. A zároveň jsem se modlil za všechny, které oni – a nejen oni – svým jednáním zranili; některé z jejich obětí taky osobně znám. Uvědomil jsem si, že bolest těchto lidí je mnohem větší než bolest mých svalů po těch 112 našlapaných kilometrech. A taky že bolest těchto lidí je mnohem větší než bolest těch, kdo ji způsobili a teď musí nést důsledky.

Nevím, kolik lidí, kteří prožili zneužití, do Staré Boleslavi přijelo. Ale těch několik, o kterých vím, se tam necítilo dobře. Očekávali vlídné přijetí, diskusi jdoucí do hloubky problému, informaci o vstřícných krocích ze strany církve, potvrzení, že oni nejsou strůjci svého neštěstí, povzbuzení k aktivitě pro odhalování dalších pachatelů a pro pomoc dalším obětem. Ve skutečnosti je však nikdo nepřivítal, kající litanie v nich vzbudila pocit, že právě oni by se měli kát, diskuse byla příliš krátká a kázání při mši pochopili jako výzvu k pasivnímu nesení svého kříže.

Přitom jsem přesvědčen, že ze strany biskupa Wasserbauera nešlo o zlou vůli ani o nezodpovědnost. Z osobní komunikace vím, že o té akci přemýšlel, připravoval se na ni, konzultoval ji s některými z obětí. A také moji kritickou zpětnou vazbu přijal s pochopením a pokorou. Celá tato problematika je pro nás (a zvláště pro ty, kdo nesou odpovědnost) stále ještě příliš nová, příliš bolestná, příliš těžko pochopitelná. Všichni se učíme, a protože jsme nebyli připraveni, musíme se učit za pochodu.

Jsem velmi vděčný těm, kteří jsou o pár kroků napřed a nabízí nám svou odbornost i osobní zkušenost: Jiří Kylar a lidé ze spolku Někdo ti uvěří, premonstrát Marek Drábek, právníci Martina Vintrová a Daniel Bartoň. Jsem vděčný brněnskému biskupovi Pavlovi Konzbulovi za Projekt 3P, ve kterém zdarma nabízí obětem zneužívání pomoc specializovaných psychologů a terapeutů. Jsem vděčný salesiánskému provinciálovi Martinovi Hobzovi a jeho vikáři Markovi Sklenářovi za odpovědný a citlivý přístup ke kauzám z našich vlastních řad. A jistě se děje v naší církvi ještě mnoho dalších dobrých věcí, o kterých nevím.

Jsem vděčný taky papeži Františkovi, který nám v rámci synodního procesu dal možnost zabývat se zneužíváním v širokém, globálním kontextu. V přípravném dokumentu podzimní synody (Instrumentum laboris) najdeme k tomuto tématu dost podnětů. Kdybychom si je důkladně pročetli, možná by nám to pomohlo, abychom se vyvarovali zbytečných chyb. Proto si dovolím některé pasáže citovat.

Dokument především shrnuje zjištění kontinentálních synod: "Mnohé regiony uvádějí, že důvěra ve vysvěcené služebníky, v ty, kdo zastávají církevní úřad, v církevní instituce a v církev jako celek byla podkopána důsledky skandálu zneužívání ze strany duchovních nebo osob zastávajících církevní úřady: především zneužívání nezletilých a zranitelných osob, ale také zneužívání jiného druhu (duchovní, sexuální, ekonomické, zneužívání autority, zneužívání svědomí). Jedná se o otevřenou ránu, která stále působí bolest obětem, jejich rodinám i společenstvím." (s. 48)

Zároveň dokument připouští, že nejde jen o individuální hřích, ale že může jít také o systémové selhání: "Kontinentální shromáždění rovněž poukazují na zkušenosti, kdy si někteří lidé na vedoucích a odpovědných pozicích přivlastnili moc a rozhodovací procesy. Tyto zkušenosti spojují s kulturou klerikalismu a různými formami zneužívání, které podkopávají důvěryhodnost církve a ohrožují účinnost jejího poslání, zejména v těch kulturách, kde je úcta k autoritě důležitou hodnotou." (s. 51-52)

Na rozdíl od dřívější praxe, kdy církev hájila spíše pachatele zneužívání a brala malý ohled na jeho oběti, dokument vybízí ke změně perspektivy: "Je třeba zachovat spojení mezi synodálním obrácením a péčí o osoby, které přežily zneužívání, a o ty, kteří jsou v církvi postaveni na okraj. Kontinentální shromáždění kladou velký důraz na to, abychom se učili vykonávat spravedlnost jako formu péče o ty, kteří byli zraněni členy církve, zejména o oběti a pozůstalé po obětech všech forem zneužívání." (s. 33)

Nakonec klade přípravný dokument několik otázek, na něž by synoda měla hledat odpovědi: "Jak můžeme pokračovat ve smysluplných a konkrétních krocích, abychom nabídli spravedlnost obětem a pozůstalým po obětech sexuálního, duchovního, ekonomického a mocenského zneužívání a zneužívání svědomí osobami, které vykonávaly úřad v církvi nebo byly v církvi nositeli odpovědnosti?" (s. 34) "Jak může chápání služebného kněžství a formace kandidátů, které je více zakořeněno ve vizi misijní synodální církve, přispět k úsilí o prevenci opakování sexuálního zneužívání a dalších forem zneužívání?" (s. 48).

Dokument opakovaně zdůrazňuje, že zneužívání může mít různé formy: mluví se o zneužívání duchovním, sexuálním, ekonomickém, zneužívání autority, zneužívání svědomí. Ano, to všechno se v církvi děje, všechny tyto podoby zneužívání se v současné době začínají odkrývat. V jejich jádru vždy stojí moc – moc těch, kteří můžou rozhodovat, kázat, vyučovat, zpovídat, určovat, co je pravda a co lež, co je dobro a co je zlo… Takovou moc lze velmi snadno zneužít; a oběť se může jen velmi nesnadno bránit!

Nejde tedy o to, abychom rychle vyřešili případy sexuálního zneužití a tím smetli věc ze stolu. Naopak, na světlo budou přicházet stejně bolestné, ale zatím méně viditelné případy zneužití mocenského, duchovního, ekonomického. Problém je mnohem hlubší, než by se zdálo na první pohled: je třeba nově teologicky zpracovat pojetí moci v církvi, a tuto novou perspektivu promítnout do jejích organizačních struktur, kontrolních mechanismů, vzdělávacích a formačních institucí, vnitřních zákonů a pravidel. To je práce na mnoho let.

Když jsme se ve Staré Boleslavi loučili, uvedl biskup Wasserbauer, že by rád z takového setkání udělal tradici. "Dá-li Bůh, tak se za rok sejdeme zase," prohlásil. Dá-li Bůh, tak i já se tam za rok zase vypravím. Nečekám, že do té doby vyřešíme problém. Ale věřím, že pokud se budeme dobře učit a poctivě pracovat, a hlavně pokud budeme naslouchat vanutí Božího Ducha, tak můžeme být o krok dál.