K novému školnímu roku

Mladí lidé opouštějí kostely. Jsme schopni je ještě oslovit?

Je to docela symbolické, že vás tentokrát zdravím z Jaboku, tedy z kanceláře na církevní škole. Chci totiž mluvit o dětech, o mládeži, o pastoraci mládeže, a tedy taky o církevních školách.

Třeba letos od září u nás bylo otevřené první evangelické gymnázium. Nachází se v Brně a navazuje na základní školu Filipka, která má výbornou pověst. Můžu to potvrdit, znám rodiče, kteří tam už několik let posílají své děti, a jsou s ní nadmíru spokojení.

Na to, že u nás víc než čtyřicet let církevní školství vůbec neexistovalo, je to pozoruhodný úspěch. A nejde jen o tuto konkrétní školu, ale celou tu skupinu, která dnes čítá asi sto padesát škol a školských zařízení. Třeba absolventi děčínské školy Nativity, kterou vedou jezuité, měli letos nejlepší výsledky u přijímaček na střední školy ze všech základek na Děčínsku. Úroveň většiny církevních gymnázií je dlouhodobě vyhodnocována jako nadprůměrná. A salesiánská střediska pro děti a mládež taky dělají velmi záslužnou práci.

Možná stojí za to připomenout, že po staletí byla právě církev jedinou institucí, která poskytovala lidem vzdělání. Až v novověku, u nás zhruba od 18. století, začal tuto roli postupně přebírat stát. Církve a církevní řády se ale školství nikdy nevzdaly. Třeba jen Salesiáni mají dnes na celém světě kolem čtyř tisíc škol a počty jejich žáků a studentů jdou do milionů. V některých částech rozvojového světa patří právě křesťanské školy k těm nejvyhledávanějším, i když většina žáků není z křesťanských rodin. Vzpomínám si, jak jsem kdysi navštívil salesiánskou školu v Káhiře, kam chodily skoro výhradně muslimské děti, křesťané by se dali spočítat na prstech. A fungovalo to velmi dobře!

Myslím, že církevní školství má velký význam i v našem odcírkevněném prostředí. Jeho přidanou hodnotu vidím hlavně v tom, že kromě dobrého vzdělání nabízí taky jasnější systém hodnot, spojený s hlubší etickou reflexí. Což je dnes, v době "morální slepoty" nebo "tekutého zla", jak to nazývá Zygmunt Bauman, o to víc důležité. A taky tam žáci dostanou nenásilnou formou základní informace o křesťanství a o víře. Už několikrát se mně stalo, když učím na Jaboku třeťáky, že mně někdo ze studentů řekl: "no, když jsem na tuhle školu přišel, tak jsem si myslel, že církve jsou středověké instituce, které už nám dneska nemají co říct. Ale za tu dobu, co tady studuju, jsem musel změnit názor. Vidím, že dělají spoustu dobrých věcí nejenom pro svoje věřící, ale pro celou společnost."

Další přidanou hodnotou, kterou nabízí křesťanské školy, je podpora duchovní dimenze žáků a studentů; pomáhat jim k tomu, aby našli pevnější zakotvení, než je ta "tekutá láska", o níž mluví Bauman. On říká, že "člověk naší tekuté moderní doby je člověk bez pout, bez pevných a trvalých vazeb, který navazuje vztahy takřka na potkání, ale nikdo mu nedokáže zaručit, že tato pouta vydrží. Navíc má potřebu vázat se volně, aby se zase, změní-li se okolnosti, mohl co nejrychleji a nejsnáze odvázat." Ano, to je výstižná charakteristika. Jenže nějakým autoritativním důrazem na morální zásady nebo na pevnost manželského či řeholního slibu tento trend nezvrátíme. Předseda Církve bratrské David Novák říká, že současní mladí lidé "jsou k víře otevřenější, ale mají obavy, že je víra bude omezovat; odmítají vázat se na jednu víru a církev; přistupují k víře pragmaticky, s otázkou, co jim dá. Církev je pro ně z hlediska toho, co prožívají a vnímají, zcela jiný svět."

Ano, já bych řekl, že mladí lidé nejsou dnes o nic horší, než jsme byli my. Ale jsou jiní. Můžou cestovat, žijí v digitálním prostředí, a moc se neumí přetvařovat; říkají prostě věci tak, jak je zrovna cítí, a neřeší, jestli se to někomu líbí nebo ne. Tak to mají i s vírou. David Novák se proto ptá, co jim vlastně nabízíme. "Chceme jim pomoci stát se cébákem, evangelíkem, katolíkem – nebo křesťanem, kristovcem? Naše dobré tradice jim nic neříkají. Musíme jim přinést evangelium, nikoli tradice. Jenomže co to znamená? Co je jádrem evangelia?"

To je zásadní otázka, a možná uděláme nejlíp, když na ni nebudeme mít předem připravenou odpověď. Spíš můžeme navázat na duchovní hledání těch mladých lidí a prostě hledat spolu s nimi. Přesně takhle o tom píše náš známý teolog, jezuita Pavel Ambros: měli bychom přejít "od pastorace odpovědí k pastoraci podněcující otázky"; a dál "od pastorace, která vyučuje a předává poznatky, k pastoraci, která svědčí; od pastorace propagující křesťanství k pastoraci blízkosti a doprovázení". Přesně tak. Zažil jsem to minulý pátek v Líšni na setkání dospívající mládeže. Debatovali jsme třeba o tom, v co Ježíš věřil a co naopak věděl – když byl zároveň Bůh i člověk. Nedošli jsme k jasnému závěru. Ale byli jsme spolu. A společně jsme přemýšleli i o věcech, o jakých spolu běžně nemluvíme.

Nedávno byl na Christnetu zveřejněn dopis dvanáctileté studentky církevní školy, která reagovala na pastýřský list arcibiskupa Graubnera. Mimo jiné tam píše: "Hned po blahopřání dětem začíná pastýřský list tím, jak jsem neschopná, mám nadváhu a nedokážu přečíst a pochopit delší text než SMS. Slova o tom, že nechce házet všechny do jednoho pytle jsou jen slabá útěcha. Já jsem v tom kostele byla taky, a poslouchat toto o mně a mých vrstevnících bylo jako rána fackou při každém slově. Ráda bych slyšela něco více motivujícího, co mě nabudí novou energií do nastávajícího školního roku."

Já jsem ten pastýřský list slyšel taky, a nepůsobil na mě nijak nepříjemně. Spíš tak trochu jako když dědeček napomíná zlobící vnoučátka, ale to bych stárnoucímu panu arcibiskupovi nezazlíval. Jenže když jsem si přečetl tuto reakci, tak jsem její autorce musel taky dát za pravdu. Uvědomil jsem si přitom, jak každý vidí stejnou skutečnost z jiné perspektivy a že je strašně důležité vnímat ten pohled druhého, zvlášť když je to někdo, o kom nebo ke komu mluvím. Být panem arcibiskupem, tak bych té studentce upřímně poděkoval za zpětnou vazbu, a ještě bych ji pozval na kus řeči. Ne abych jí vysvětloval, jak jsem to myslel, ale abych líp porozuměl tomu, jak to myslela ona.

Možná by takový zájem ocenila. Pro mladého člověka je důležitější člověk, který s ním mluví, než poselství, které mu sděluje. Věrohodnost toho poselství je odvozena od věrohodnosti posla. Kluci ve věznici mně někdy říkali: "Pane kaplane, Vy jste na mě byl vždycky tak hodnej! Ale i přísnej, a to je dobře, to jsem potřeboval. Jestli je ten Bůh takovej jako vy, tak to v něho budu rád věřit."

A stejně tak jepro mladého člověka důležitější konkrétní duchovní zkušenost než splnění nějaké náboženské povinnosti. Proč by měl chodit do kostela, když má pocit, že mu to nic nedává? Ale třeba pobyt v přírodě nebo rocková muzika mu pomáhá žít. Proč by se tedy nemohl setkávat s Bohem právě tam?

Tak přeju vám všem, rodičům a prarodičům, učitelům a vychovatelům, salesiánům a dalším pracovníkům s mládeží, hodně trpělivosti a hodně pochopení. Nevzdávejte to! Ať vás i v tomto školním roce provází Boží požehnání!