K misijní neděli

Má smysl šířit křesťanskou víru, když máme úctu i k jiným duchovním směrům? Může být ještě křesťanství věrohodné, když způsobilo tolik zla?

"Vzali kojence od prsou matek, popadli je za nohy a házeli je hlavou proti skalám. Nebo je chytili za ruce a hodili do řeky, řvali přitom smíchy a říkali: Utopte se tam, potomci ďáblovi!"

To je citát ze slavné knihy O zemí indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější. Napsal ji španělský misionář Bartolomé de las Casas, který působil v Latinské Americe v době kolonialismu. Španělští vojáci tenkrát ty nepokřtěné domorodce nepovažovali za lidské bytosti: malé děti vraždili, dospělé násilím křtili a zotročovali. Las Casas tuto praxi odsuzoval jako do nebe volající hřích. Bojoval za to, aby byli indiáni uznáni za svobodné lidské bytosti, ohrazoval se proti násilné evangelizaci a prosazoval pokojné přesvědčování. Trvalo ale stovky let, než se církev naučila plně respektovat lidskou důstojnost původních obyvatel. Takže se ani nemůžeme divit, že v hlavním městě Mexika byla nedávno odstraněna socha Kryštofa Kolumba a bude nahrazena sochou domorodé ženy.

Dějiny křesťanských misií jsou dlouhé a pestré. Naštěstí vedle těchto děsivých příběhů tam taky najdeme osobnosti jako svatí Cyril a Metoděj, kteří se k lidem na Velké Moravě chovali s velkou úctou a pokorou, nebo Matteo Ricci, který při své misii v Číně přistupoval velmi citlivě k místní kultuře a zvyklostem.

Dnes je ovšem situace jiná: respektujeme náboženskou svobodu jako základní lidské právo, vedeme partnerský dialog s nekřesťanskými duchovními tradicemi, papežové se scházejí s představiteli buddhismu, hinduismu, islámu nebo židovství ke společné modlitbě, známe spoustu nevěřících lidí, kterých si vážíme pro jejich vysoké morální kvality. A církev se taky vzdala dřívějšího přesvědčení, že nevěřící a nepokřtění lidé nemohou dosáhnout věčné spásy.

Mají tedy ještě dnes smysl křesťanské misie? Když chápeme, že každé náboženství může člověku pomoci na cestě k Bohu, proč ještě propagovat právě křesťanství? Když věříme, že i bez víry můžou lidé dojít spásy, proč jim vnucovat nějaká dogmata, která jen těžko chápou, nebo zásady, které považují za dávno překonané? Církev nás ale přesto k evangelizaci stále vybízí. Dokonce to považuje za jeden ze svých nejdůležitějších úkolů. Nemůžeme přece ignorovat Ježíšovu výzvu "Jděte ke všem národům, získávejte mi učedníky, křtěte je a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal." (Mt 28,19-20) A nemůžeme ani ignorovat svou vlastní zkušenost: pokud jsem já sám našel ve víře v Krista posilu pro těžké chvíle, pokud v ní objevuju smysl svého života, pokud právě tato víra je mým největším bohatstvím, pak je logické, že se o ni chci podělit, že ji chci nabídnout lidem, na kterých mi záleží – jak to připomíná apoštol Petr: "Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli". (Sk 4,20) A navíc – víme, že křesťanství je jedním z nejsilnějších motivačních zdrojů nejen pro osobní život, ale i pro řešení velkých společenských, politických či ekologických problémů.

Takže: jak dnes dělat misie? Jak evangelizovat v 21. století? Mám tři návrhy:

Na prvním místě pomáhat lidem, kteří jsou v nouzi, tedy dělat to, co patří k podstatě křesťanství, co je jádrem nauky Ježíše Krista. Současné misie už nejsou zaměřené jen na hlásání víry, ale církve v rozvojovém světě zakládají školy a nemocnice, dělají sociální práci na ulicích, pomáhají dětem z chudých rodin atd. Přinášejí tedy evangelium v praxi. Jistěže přitom misionáři mluví i o své víře; ale nikoho nenutí, aby ji přijal. O tom je známý citát Matky Terezy: "Dřív jsem si myslela, že je potřeba obracet lidi na víru. Dnes vím, že mým úkolem je milovat."

Druhá oblast je snaha o přetváření veřejných struktur v duchu evangelia, tedy to, o co se snaží sociální nauka církve. V Kompendiu se přímo říká, že "sociální nauka je integrální součástí evangelizační služby církve" (66). Třeba vídeňský kardinál Schönborn před několika lety upozornil na to, že migrační vlny jsou z velké části důsledkem výroby a vývozu zbraní. Kdyby například do Sýrie nepřicházely stále další a další zásilky zbraní, dávno už by tam nemusela být válka, a lidé by tedy nebyli nuceni emigrovat. Schönborn ale říká, že "mocní nechtějí uzavřít mír. Vyzbrojili bojovníky. Bojují tam zastoupeni svými zbraněmi. Můžeme se divit, že k nám přicházejí uprchlíci? Jaká je naše role při vytváření uprchlíků?" Největšími vývozci zbraní jsou totiž USA, Rusko, Francie, Německo, Čína nebo Velká Británie. A samozřejmě i Česká republika. Tedy v naprosté většině bohaté, civilizované západní státy. Jenže ani jejich politici ani byznysmeni tento problém nebudou řešit, protože na byznysu se zbraněmi skvěle vydělávají. Církev, na rozdíl od nich, je na těchto zájmech nezávislá. Proto si může dovolit svobodně a otevřeně o tom mluvit. Podobné je to v oblasti ochrany klimatu, energetické krize a v dalších velkých tématech. Mluví o tom biskupové, mluví o tom papež, připomínají to různé křesťanské organizace. A společnost naléhavě potřebuje jejich slovo; a nakonec si jich za to váží.

A třetí oblast evangelizace? Odpovídat na poptávku dnešní společnosti po spiritualitě. Většinu lidí nezajímá nějaká církev, ani systém náboženských dogmat a morálních zásad. Ale všichni lidé řeší otázky spojené se životem a smrtí, zdravím a nemocí, hříchem a odpuštěním, beznadějí a smysluplností, časem a věčností. O tom je kategoriální pastorace: kaplani vězeňští, nemocniční, vojenští, policejní, studentští potvrzují stoupající zájem o jejich službu. Obracejí se na ně lidé věřící i nevěřící, a chtějí s nimi mluvit právě o těch základních životních otázkách. A kaplani jim naslouchají, berou je vážně, sdílí s nimi zase svou zkušenost, a někdy, pokud je o to zájem, i svou víru. I když se ti lidé třeba pohybují na vozíku, nebo jsou dementní, i když spáchali krutý zločin, nebo právě prožívají rozvod svého manželství. Právě v těch kritických situacích se totiž člověk často dotýká hlubiny svého bytí. Možná že právě v této službě spočívá budoucnost křesťanství v našem sekularizovaném prostředí. A můžou se do ní zapojit nejen profesionální kaplani, ale i dobrovolníci, a vlastně kdokoli z nás.

Tak se nebojme "kázat evangelium všemu stvoření!" (Mk 16,15)! Nepotřebujeme k tomu žádnou kazatelnu. Potřebujeme jen vlastní zkušenost víry a touhu sdílet ji s druhými.