K jádru víry

Jedním z našich velkých úkolů je znovu objevit jádro víry, a nelpět tolik na věcech, které nejsou podstatné.

Řeknu vám starý misionářský vtip. Baví se spolu lidé kdesi v Africe: "Jak mám rozeznat katolického misionáře od evangelického?" "To je jednoduché: Když káže evangelík, tak mluví hlavně o Bibli a o Pánu Ježíši. Když káže katolík, tak mluví o papeži a o Panně Marii…"

Na tenhle vtip si vzpomenu vždycky, když přemýšlím, co je vlastně jádrem naší víry. A přemýšlím o tom často, protože se setkávám s lidmi, kteří hledají Boha, ale v křesťanství, a zejména v naší církvi, ho nenacházejí. Nejde přitom jen o ty hledající, jde taky o naše vlastní děti. I v dobrých křesťanských rodinách se stále častěji stává, že dospívající děti ztrácí kontakt s církví a hledají svou vlastní cestu k Bohu. Zdá se jim, že zůstáváme na povrchu, u formálních, institucionálních věcí, a samotný Bůh se vytrácí. Chodit do kostela, modlit se k Panně Marii, věřit v neomylnost papeže, privilegovat celibátní muže… - to všechno jim nic neříká. A nakonec ani v Bibli se o tom nic nepíše.

Druhý vatikánský koncil připomněl, že existuje "hierarchie pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry". (UR 11). A pak velmi jednoduše ukazuje na ten základ: "Přede všemi národy mají všichni křesťané vyznávat víru v trojjediného Boha a ve vtěleného Božího Syna, našeho Vykupitele a Pána, a společným úsilím ve vzájemné úctě vydávat svědectví naší naději, která nezklame." (UR 12)

Ano, takhle jednoduché to je. Jádrem naší víry je skutečnost, že Bůh se stal člověkem. Bůh nás tak miluje, že s námi sdílí naše radosti i bolesti. Rozumí i našim slabostem, odpouští nám hříchy. Jeho láska jde až k sebeobětování a k nabídce nového, věčného života. Proto mám tak rád vánoce – svátky jeho narození, svátky, kdy můžeme naplno prožít právě to jádro naší víry. Protože je-li to skutečně pravda, pak to znamená, že Bůh je součástí našeho světa, že ho můžeme najít v každém člověku, že stejně jako my se raduje z krásy přírody a trpí, když ji ničíme. A hlavně to znamená, že Bůh nám skutečně rozumí, že se umí vžít do našich pocitů a zkušeností, že nám naslouchá, že zná do hloubky osobní příběh každého z nás. Pláče s námi, raduje se s námi, trpí s námi. Doprovází nás na každém kroku, ale neodsuzuje nás, když šlápneme vedle.

Co ale vidí lidé, kteří se začnou zajímat o křesťanství? V médiích hlavně bohoslužby, které jsou v té své vnější, rituální podobě spíš produktem barokní doby než evangelia. A od mnoha kněží a biskupů slyší stále o potratech a rozvodech, o svátostech, o církvi, o modlitbě…, což patří sice taky k naší víře, ale není to to nejdůležitější.

Josef Mikulášek, teolog z olomoucké fakulty, říká, že "princip hierarchie pravd lze považovat za jeden z nejdůležitějších principů přijatých na II. vatikánském koncilu. Obsahuje totiž potenciál, který ještě nebyl zdaleka plně odhalen, natož aby byl využit ve způsobu hlásání a života církve." Přitom nejde o nic nového. Už svatý Tomáš Akvinský zdůrazňoval potřebu odlišovat hlavní články víry, tedy víru v trojjediného Boha a jeho lásku k člověku, od jiných článků víry, které jsou od těchto primárních odvozeny.

Papež František z toho v exhortaci Evangelii gaudium vyvozuje praktické závěry: "V hlásání evangelia musí být odpovídající proporce. Ta spočívá ve frekvenci, s níž se zmiňují určitá témata, a v důrazech, které se v hlásání kladou. Když například farář během liturgického roku desetkrát mluví o střídmosti a jen dvakrát či třikrát o lásce či spravedlnosti, vytváří se disproporce, která zatemňuje právě ty ctnosti, které by měly být v kázáních a katechezích nejvíce přítomny. Totéž se děje, když se mluví více o zákonu než o milosti, více o církvi než o Ježíši Kristu, více o papeži než o Božím slově." (38)

A v dalším článku papež píše: "Evangelium nás především zve k tomu, abychom Bohu, který nás miluje a zachraňuje, odpověděli tím, že ho rozpoznáme v druhých, vyjdeme ze sebe a budeme usilovat o dobro všech. Pokud tato výzva nezáří silně a přitažlivě, hrozí morální budově církve to nejhorší nebezpečí, že se stane domečkem z karet. Potom totiž tím, co se zvěstuje, nebude evangelium, nýbrž pár věroučných či morálních důrazů, které vycházejí z konkrétních ideologických rozhodnutí. Poselství tak hrozí, že ztratí svou svěžest a už nebude mít "vůni evangelia". (39)

Ano, tím se vracíme k otázce, proč je dnes naše poselství pro většinu lidí tak těžko srozumitelné: často prostě proto, že příliš zdůrazňujeme věci, které jim nic neříkají, nebo jim přímo vadí – jako je povinnost uznávat autoritu kněží a biskupů, nerovné postavení žen, netolerance vůči rozvedeným nebo LGBT osobám atd.

Josef Mikulášek k tomu říká že "účinné poslání křesťanů ve světě dnes vyžaduje osvětlující a přístupné svědectví o jádru Kristova evangelia tak, aby se stalo skutečně srozumitelným všem lidem. To předpokládá schopnost odlišení toho, co je důležitější, od toho, co je druhořadé. Jinak hrozí, že současný člověk – i přes všechnu svoji touhu a úsilí vynaložené k setkání s Bohem – se ocitne ztracen či odrazen spletitým systémem článků víry, zákazů a příkazů již v prvních krůčcích svého vztahu s Bohem."

Přitom samotná osoba a příběh Ježíše Krista takového člověka často osloví. Zkusme tedy využít letošní advent k tomu, abychom pronikli o kousek blíž k tomu, kdo je jádrem naší víry – k Ježíši Kristu, k Bohu, který se stal člověkem. Nejenom k informaci o něm, ale k němu samotnému. Abychom ho objevili, i když se možná skrývá hluboko pod nánosem našich lidských formulací, pravidel, rituálů či dogmat. Abychom vnímali jeho přátelství, jeho blízkost, jeho podporu. Abychom poznali, že křesťanství není systém náboženských pravd, ale příběh Ježíše Krista. Že být křesťanem neznamená uzavřít se do kostela, ale vydat se na cestu s Ježíšem, která může být hodně zajímavá i dobrodružná.

Vybavil jsem si třeba příběh Josefa Kordíka, kněze, vězeňského kaplana, mého kamaráda. Podepsal Chartu, kvůli tomu nesměl vykonávat kněžskou službou; stal se pomocným dělníkem; když přesto tajně sloužil mše, dostal za to podmíněný trest. Víru má Josef velikou a dosvědčuje to svým životem. Stará se o ty poslední, přijímá všechny, i zločince, i ty, kdo nežijí podle církevních pravidel. Ví, co je podstatné a co vedlejší. Bob Fliedr s ním udělal knižní rozhovor s názvem Farář na čtyřkolce. Je to osvěžující čtení. Nebo jiný příklad: Hradecká diecéze vydala sborníček adventních úvah. Napsali je věřící lékaři a lékařky. Jejich posláním není hlásat evangelium slovem, ale vydat se na cestu s Ježíšem, který uzdravuje a léčí. Myslím, že ty jejich příběhy o lidské moci, ale i bezmocnosti, o síle víry, ale taky o jejím ztrácení a hledání, jsou silnějším svědectvím o Bohu, než leckteré naše kázání.

Ano, když budeme vyprávět o tom, co jsme zažili na své cestě s Ježíšem, a když budeme uskutečňovat jeho poselství lásky, tak to zaujme víc, než kdybychom stále dokola vysvětlovali pravdy naší víry. Protože jak říká Bruno Mori: "Křesťan není ten, kdo věří jako církev, ale ten, kdo jedná jako Ježíš."