K jádru naší víry

Úvodní slovo v adventním čísle líšeňského farního časopisu Kukátko.

"Jak se rozezná katolický misionář od evangelického?" "Když káže evangelík,
mluví hlavně o Bibli a o Pánu Ježíši. Když káže katolík, tak mluví o papeži
a o Panně Marii…"

Na tento starý misionářský vtip (a vlastně nevím, jestli je to opravdu vtip) si
vzpomenu vždycky, když přemýšlím, co je vlastně jádrem naší víry. A přemýšlím
o tom často, protože se setkávám s lidmi, kteří hledají Boha, ale v křesťanství, a
zejména v naší církvi, ho nenacházejí. Nejde přitom jen o ty hledající, jde také
o naše vlastní děti. I v dobrých křesťanských rodinách se stále častěji stává, že
dospívající děti ztrácí kontakt s církví a hledají svou vlastní cestu k Bohu. Zdá se
jim, že zůstáváme na povrchu, u formálních, institucionálních věcí, a samotný
Bůh se vytrácí. Chodit do kostela, modlit se k Panně Marii, věřit v neomylnost
papeže, privilegovat celibátní muže… To všechno jim nic neříká. A nakonec ani
v Bibli se o tom nic nepíše.

Přitom je nám Bůh tak blízko! Jádrem naší víry je přece skutečnost, že Bůh
se stal člověkem. Bůh nás tak miluje, že s námi sdílí všechny naše radosti i
bolesti. Ne jako nějaký vzdálený stvořitel, ale jako jeden z nás! Proto mám tak
rád Vánoce – svátky jeho narození, svátky, kdy můžeme naplno prožít právě
to jádro naší víry. Protože je-li to skutečně pravda, pak to znamená, že Bůh je
součástí našeho světa, že ho můžeme najít v každém člověku, v každém květu či
stromu, v každé skále či mořské vlně. A hlavně to znamená, že Bůh nám skutečně
rozumí, že se umí vžít do našich pocitů a zkušeností, že nám naslouchá, že zná
do hloubky osobní příběh každého z nás. Pláče s námi, raduje se s námi, trpí
s námi. Doprovází nás na každém kroku, ale neodsuzuje nás, když šlápneme
vedle.

Osoba a příběh Ježíše Krista přitom oslovují i lidi, kteří se nehlásí k naší církvi
a často ani k naší víře. Mnozí z nich ale tvrdí, že církev jim pohled na něj
spíše zatemňuje, než aby jim ho přibližovala. Přeji tedy nám všem, abychom
letos o Vánocích pronikli zase o kousek blíž k tomu, kdo je jádrem naší víry
– k Ježíši Kristu, k Bohu, který se stal člověkem. Nejenom k informaci o něm,
ale k němu samotnému. Abychom ho objevili, i když se možná skrývá hluboko
pod nánosem našich lidských formulací, pravidel, rituálů či dogmat. Abychom
vnímali jeho přátelství, jeho blízkost, jeho podporu. Pak může být věrohodné i
naše svědectví o něm.