...jsi milovaný Boží syn!

Máme velikou hodnotu v očích Božích. Bohu na nás záleží, navzdory všem našim selháním. To nám dal najevo Ježíš, když se postavil u Jordánu do řady mezi hříšníky. To na sobě zakoušíme, když přijímáme křest.

Když jsem před několika lety kráčel s poutní skupinou pěšky do Jeruzaléma, procházeli jsme Wádí Qelt - hluboké údolí mezi Jeruzalémem a Jerichem, kterým jistě i Ježíš a Jan Křtitel mnohokrát putovali. Zastavili jsme se u malebné tůně s několika stromy, postavili se do řady a postupně každý z nás přicházel na kraj potoka a náš duchovní průvodce mu nalil vodu na hlavu jako připomínku jeho křtu. Byl to působivý rituál, i když jsme věděli, že místo, kde byl pravděpodobně Ježíš pokřtěn, je od nás vzdálené několik desítek kilometrů. Podobně je to s každým rituálem: není až tak důležité, kde k němu dochází a jak přesně probíhá; podstatné je, co v nás působí.

Ježíš jistě nepotřeboval křest na odpuštění hříchů. Přesto o něj Jana požádal. Možná ho k tomu vedlo vědomí, že to bude příležitost ke zveřejnění jeho mimořádného poslání - jak víme, sestoupil na něj Duch svatý v podobě holubice a z nebe se ozval hlas... Ale možná, že se chtěl Ježíš jen přiblížit hříšníkům, stát se jedním z nich, vyjádřit lítost nad hříchy, přestože se jich sám nedopustil; a nejen vyjádřit lítost, přímo na sebe vzít hříchy všech lidí. Jak to o něm dosvědčil Jan: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa." (J 1,29)

Co v nás křesťanech může způsobit připomínka Ježíšova křtu, jsem si uvědomil při diskusi s muslimským imámem. Byl to rozumný a vzdělaný člověk, odmítal násilí a terorismus, měl úctu k lidem s jinými názory a s jinou vírou. Pokoušel se nám vysvětlit podstatu islámu: "Bůh je veliký, všemohoucí, nekonečný. Bůh je Pán, vládce, suverén, a my jsme jeho otroky. Bůh by se nikdy nesnížil k tomu, aby sestupoval mezi lidi, jen pomyslet na něco takového by bylo urážkou Boha." Namítli jsme mu, že Bible nám říká něco jiného: ten Bůh, který skutečně je všemohoucím a nekonečným suverénem, se rozhodl, že bude s lidmi solidární. Proto se sám stal člověkem, postavil se do jedné řady s hříšníky a nechal se od Jana pokřtít. Proto lidem představoval Boha ne jako suverénního vládce, ale jako milujícího otce.

Pohled na Ježíšův křest mi tedy přibližuje Boha, který se rozhodl vstoupit s člověkem do láskyplného vztahu, i když nemusel. Bylo to jeho svobodné rozhodnutí. Učinil ho ne proto, že je všemohoucí, ale proto, že je milující. A toto Boží rozhodnutí se pak projevuje v mém vlastním křtu: ten už - na rozdíl od křtu Janova - čerpá z Ježíšovy oběti na kříži, a proto mi může přinést skutečné odpuštění hříchů.

Kdysi za mnou přišel člověk, který se chtěl vyzpovídat z velmi těžkého hříchu. Vyslechl jsem ho a viděl jsem, že ho to břemeno trápí po mnoho let. Zeptal jsem se ho, zda věří, že mu Bůh může odpustit. Odpověděl: "Tohle se nedá odpustit, to mi nikdo nemůže odpustit." Zeptal jsem se, zda vůbec věří v Boha. Řekl, že ne; ale pak se zarazil a dodal: "A vy v něho věříte?" "Ano, já v něho věřím. A věřím taky, že Bůh je ochoten vám odpustit, protože vidí vaši hlubokou lítost." Chvíli usilovně přemýšlel a pak řekl: "Co bych ještě musel udělat, abych to dopuštění dostal?" "Bůh vám může odpustit hned, nezávisle na našich obřadech. Ale pokud byste chtěl mít jistotu a čerpat z ní i do budoucna, musel byste v Boha uvěřit a nechat se pokřtít. Křest umývá všechny hříchy, pro Ježíšovu oběť na kříži." Ten člověk odešel s vážnou tváří a já věřím, že Bůh vedl jeho další kroky.