Jít cestou pokoje

Ať přijde cokoliv, můžeme to prožít se ctí. Nemusíme ztratit víru, můžeme zůstat věrni pravdě, zachovat si vnitřní pokoj. Protože skutečný pokoj nevychází z toho, co se děje kolem nás, ale z Boha.

Začali jsme postní dobu. Ježíš a jeho učedníci sledují, jak se kolem nich stahují mraky, jak jejich partu stále víc ohrožuje nepřátelství mocných; jsou bezradní, neví, jak reagovat, bojí se. Skončí to tím nejhorším způsobem: Ježíš umírá na kříži, bezmocný, opuštěný, aniž by dotáhl do konce to poslání, kvůli němuž přišel. Učedníci do poslední chvíle doufali, že on, který udělal tolik zázraků, to nějak zvrátí, že bude triumfovat. A teď se kdesi schovávají, jsou naštvaní na celý svět, neví co dál…

Možná teď prožíváme i takovou postní dobu světových dějin. Máme za sebou pětatřicet let života ve svobodě a v míru, v materiálním blahobytu. Můžeme svobodně rozvíjet i svůj duchovní život, církevní aktivity. Jsme vděční Bohu, že nám to umožňuje, scházíme se k modlitbám chvály a díků. Ale nic netrvá věčně. Teď se nad námi stahují mraky: začalo to válkou kousek od našich dveří, pokračuje to šířením lží a konspiračních teorií, a teď přichází destrukce pravidel světové politiky. Nevíme, co bude zítra, nevíme, zda opět nepřijde válka a nesvoboda. A dotýká se nás to zblízka: když ve volbách vyhraje strana, která programově lže, a když těm lžím uvěří většina společnosti, tak bude těžké vytrvat v pravdě.

A možná prožíváme i postní dobu církve. Prázdné kostely, prázdné semináře, nezájem většiny lidí o duchovní hodnoty, a ještě k tomu lživé, mocenské, někdy až zločinné jednání některých církevních představitelů. Kde jsi, Bože? Jak se na to můžeš dívat? Ty, který jsi udělal tolik zázraků, proč teď neukážeš své triumfální vítězství?

Když jsem přemýšlel o nějakém úkolu pro sebe na postní dobu, tak jsem došel k tomu, že bych se měl učit nějak vnitřně, duchovně reagovat na tuto situaci. Přijmout ji, nezavírat před ní oči, ale naučit se v ní žít, a zároveň nepodlehnout depresi, zachovat si vnitřní pokoj. Spousta lidí mně říká, že už se nedívají na zprávy, protože po nich nemůžou spát. Rozumím jim a naprosto je chápu. Zároveň ale sám chci a potřebuju to všechno sledovat, abych o tom mohl přemýšlet, abych věděl, za co se mám modlit a co dobrého můžu dělat, abych tomu nějak rozuměl, a taky abych to mohl sdílet s vámi.

Při modlitbě ranních chval mě zaujalo pár veršů ze Zachariášova chvalozpěvu: "navštívil nás ten, který vychází z výsosti, aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a ve stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje." Uvědomil jsem si, že ten skutečný pokoj, ten hluboký, vnitřní pokoj, nevychází z ničeho, co se děje kolem nás, ale vychází z Boha. Bůh nás ozařuje svým světlem i tehdy, když žijeme "v temnotě a ve stínu smrti". Bůh "uvádí naše kroky na cestu pokoje", i když žijeme v nepokojném, nejistém světě, dokonce i kdybychom žili uprostřed tak strašlivého nepokoje, jakým je třeba válka.

Takže se snažím hledat pokoj v Bohu. Každou chvilku, mnohokrát denně, se obracím k Bohu, vnímám jeho přítomnost, konzultuju s ním, co vidím, slyším, co musím řešit. Dělám to tak odjakživa, ale teď možná s větší intenzitou než dřív. Pár příkladů z posledního týdne:

• Navštívila mě žena, kterou kdysi dávno, v jedenácti letech znásilnil kněz. Zanechalo jí to kruté následky na duši i na těle. Od té doby hledá, jak obnovit svůj vztah s Bohem: i když dávno ví, že pachatelem je ten člověk, tak má stále pocit, že ji zranil Bůh. Při tom rozhovoru jsem cítil, jak její slova a její bolest plynou přímo k němu, k Bohu. A prosil jsem ho, aby jí ukázal svou láskyplnou tvář.
• Nebo: Zašel jsem na pivo s kamarádem, který byl kdysi aktivním křesťanem. Život jeho představy naboural, Bůh mu nepomohl v těžkých situacích… Říkal: "já už vlastně nejsem věřící, já jsem doufající!" Přišlo mně to silné: znám spoustu lidí pochybujících, hledajících, ale poprvé se někdo označil jako doufající! Říkal: "já vlastně nevím, jestli ten Bůh opravdu je. Ale chtěl bych, aby byl, doufám, že je a že se s ním někdy setkám." No, a já jsem přitom dopíjel to pivo a v duchu jsem říkal: Bože, vždyť já taky doufám!
• Jiná situace: Slyším, jak nějaký politik bezostyšně lže, prosazuje zájmy těch nejbohatších, ohrožuje naši bezpečnost – strašně mě to vytáčí, protože mu věří miliony lidí, a já s tím nemůžu vůbec nic dělat. Tak jen prosím Boha, abych zůstal věrný pravdě, a přitom nepodlehl ani té naštvanosti a nenávisti, ani té bezmoci a beznaději.
• Poslední příklad: Připravuju si komentář na další středu. A říkám si: proč já to vůbec dělám? Neměl bych bez toho klidnější život? Navíc, když musím často počítat s tvrdou kritikou. V těch chvílích se většinou zastavím a odevzdám to Duchu Božímu, Duchu svatému, který vane, kam chce. Prosím ho, aby mě vedl, abych říkal věci, které vedou k pravdě a k pokoji, ne ke lži a k rozkolu.

Tak to jsou takové ty modlitby v běhu dne, dřív se jim říkalo střelné. Ale mám taky svoje rituály: reflexi celého dne večer u rozsvícené svíčky, breviář, který mně akorát vyplní cestu tramvají z Líšně na nádraží. Sestra Irena Göbelová, karmelitka a psycholožka, říká: "Když usedáme k modlitbě, můžeme cítit, jako by se otvíraly dveře našeho domova a my byli vítáni zpět domů. Ať se děje cokoliv, vždycky se můžeme vrátit. Ať jsme jakkoliv vystresovaní a dezorientovaní, ať jsme jakkoliv zabloudili, vždycky se můžeme vrátit domů, vždycky se můžeme vrátit k modlitbě. Skutečné obrácení srdce, metanoia, znamená objevit, že náš skutečný střed není v nás samých, ale v Bohu. Máme se stávat živým Božím obrazem, živou ikonou Boha a dovolit, aby skrze nás proudilo do světa stále víc Božího světla."

Jedním z nejcennějších zdrojů toho světla je určitě večeře Páně, mše svatá. Známý kněz Václav Vacek o ní mluví jako o "transfuzí Božího Ducha", a dostává se až k velmi osobní rovině, když říká: "Ježíš chce přebývat v nás a uprostřed nás. Zůstal člověkem, aby nám byl co nejblíž, chce nás brát za ruku, pohladit, obejmout, prostoupit… přivést k Otci a k lidem, všechny nás chce přivinout ve své náruči. Při Ježíšových slovech o svém těle a krvi vydávajících se na naši záchranu, při závratném slibu jeho lásky k nám – své nevěstě – bývám rozechvěn – možná více, než bývají nevěsty na svatbě."

Ano, to jsou ty zdroje, ze kterých se i já snažím čerpat. A které mně pomáhají nějak smysluplně prožít tu postní dobu světových dějin i postní dobu církve. V liturgii této neděle jsme četli, jak Izraelité žili v otroctví v Egyptě a pak ještě 40 let na poušti, než mohli vstoupit do té země oplývající mlékem a medem. Moji rodiče prožili sedm let války, čtyřicet let komunismu – víc než polovinu života v nesvobodě. A pak se ještě museli vyrovnat se ztrátou dvou svých dětí. Ale prožili to se ctí. Neztratili víru, vytrvali v pravdě. Unesli i tu bolest. Protože byli zakotvení v Bohu.