Ještě k pohřbu Marie a Pavla

Loni jsem k výročí pohřbu mých sourozenců Marie a Pavla zveřejnil své pohřební kázání. Letos bych chtěl přidat úvod pohřební bohoslužby a své závěrečné zamyšlení.

Kázání najdete zde:

Úvodní slovo

Sestry a bratři,

příležitost, při níž se setkáváme, je mimořádná. Proto bych chtěl říct pár slov na vysvětlenou.

Moji sourozenci Marie a Pavel byli dvojčata, narodili se spolu. Přestože jejich nemoci i způsoby léčení byly velmi odlišné, v závěru se jejich cesty sblížily. Když už bylo jasné, že rakovinu žádného z nich nelze vyléčit, smířili se s tím, že spolu také zemřou. Umírali dlouho a bolestně, ale obklopeni láskyplnou péčí svých nejbližších. Nakonec skutečně odešli krátce po sobě – v rozmezí necelých 24 hodin.

Máňa si už před několika týdny napsala své úmrtní oznámení, kde nás se svým typickým humorem pozvala na tuto poslední rozlučkovou párty. Datum této oslavy nebylo zvoleno náhodně: 22. srpna slaví církev svátek Panny Marie Královny. Také místo má svůj důvod. Původně si každý přál mít pohřeb v jiném kostele – Máňa v Zábrdovicích, Pavel u svatého Michala. Ale pak k tomu dodal: "…a kdybychom umřeli zároveň, tak to budete muset udělat na Petrově, protože jinam by se ti lidi nevešli." Jak se tak na vás dívám, asi měl pravdu. Proto jsme tady…

Závěrečné zamyšlení

Neznáme odpověď na otázku, proč právě Marie a Pavel museli tak brzo a v takových bolestech zemřít, když zároveň chodí po světě bezpočet zcela prázdných a neužitečných lidských bytostí, které se v klidu a bohatství dožijí devadesáti let. Nerozumíme Božímu myšlení a jednání. A dokud nepřekročíme práh smrti, nikdy mu neporozumíme. Něco málo však z tohoto podivného příběhu vytušit můžeme.

Život má hlubší rozměry, než jsou ty, které si běžně uvědomujeme. V té hlubině se setkává svět lidský se světem Božím, svět pozemský se světem nebeským, svět materiální se světem duchovním. Jen výjimečně je nám dáno tuto hlubinu vnímat. V životě a smrti Marie a Pavla se před námi na okamžik otevřela. Možná, že celá tato knížka je vyjádřením naší touhy tento okamžik zachytit, nezapomenout na něj, uchovat jej jako poklad a zdroj poznání pro sebe a pro své blízké.

Není dnes běžné, aby lidé umírali doma. A je zcela výjimečné, že umírá matka či otec v kruhu všech svých dětí, že si ti všichni skutečnost umírání a smrti jasně uvědomují, že se spolu před smrtí rozloučí, že členové rodiny o nemocného do poslední chvíle s láskou pečují a že se nad ním ve chvíli jeho posledního výdechu společně modlí. U Marie i u Pavla tomu tak bylo. Kromě toho v posledních dnech a týdnech života stihli oba neuvěřitelné množství "práce": vyřešili své majetkové záležitosti, smířili se s Bohem i s lidmi, rozloučili se nejen se svými rodinami, ale i s mnoha přáteli a známými, a přitom jim různými způsoby – slovem, písmem, gesty – předali životní zkušenosti, ze kterých budou moci ještě dlouho čerpat.

Skutečnost, že Marie a Pavel žili a léčili se zcela nezávisle na sobě, a přesto nakonec zemřeli v rozmezí necelých čtyřiadvaceti hodin, dává všem těmto událostem tajemný nádech a jen umocňuje naši jistotu, že to všechno bylo řízeno odkudsi z jiného světa. Oni sami byli první, kdo začali pár měsíců před smrtí nahlas mluvit o tom, že odejdou zároveň. Když k tomu pak skutečně došlo, nás nejbližší to příliš nepřekvapilo. O to hlubší šok ale prožívali naši známí, kteří byli informováni o nemoci jednoho z nich a najednou se dověděli o smrti obou. To byly chvíle, kdy nám všem docházela slova – bolestí i údivem, ale možná někdy i obdivem nad tou nepochopitelnou režií.

A konečně nemůžeme opomenout symboliku mariánských svátků. Obě rodiny prožívaly mariánskou zbožnost, rodiče se často scházeli s dětmi k modlitbě růžence a litanií, navštěvovali poutní místa. U Marie došlo dokonce k většině zlomových událostí její nemoci ve dnech mariánských svátků. Její poslední výdech ve svátek Nanebevzaté byl proto přirozeným vyvrcholením tohoto vývoje.

Ve všech těchto skutečnostech vnímáme onen záblesk jiného světa, který nás na chvilku ozářil. Zároveň si však uvědomujeme, že všechny ty tajemné symboly, všechno to bolestně zvláštní, co nás při loučení s Marií a s Pavlem obklopilo, není vlastně nijak mimořádné. Je to jen přirozený důsledek a vyvrcholení jejich života. Oni přece vždycky věřili v Boha a ve věčný život. A čím víc se blížili k prahu smrti, tím intenzivněji s Bohem komunikovali. I lidé, kteří se připojili k modlitbám za jejich uzdravení – příbuzní, přátelé, farníci – dávali najevo tutéž víru. Bezradnost a zklamání, které nás zasáhlo ve chvíli, kdy jsme zjistili, že nás Bůh neslyšel, byly možná jen nepochopením. Bůh nás jistě slyšel. Jen odpověděl trochu jinak, než bychom si přáli – přijal Marii a Pavla do své náruče.

Zemřeli tak, jak žili: jejich víra se proměnila v jistotu; jejich naděje došla svého naplnění; a láska, kterou za svého života rozdávali i přijímali, se v okamžiku jejich smrti spojila s láskou Boží a nás na chvíli ozářila nebeským jasem.

Od té doby stále jasněji pociťujeme, že vzájemné vztahy mezi nimi a námi ani smrt nezničila: "Láska nikdy nepřestává…" V hloubi svých duší a srdcí každodenně prožíváme onu prastarou zkušenost společenství svatých, jak ji popsal papež Benedikt XVI. ve své encyklice Spe Salvi (čl. 48):

"Základní křesťanské přesvědčení, že láska dosahuje až na onen svět, že můžeme zůstat ve vztahu vzájemné odkázanosti a obdarování i přes hranici smrti, toto přesvědčení jde napříč staletími a zůstává zdrojem útěchy i dnes. Kdo by nepociťoval potřebu svým milovaným blízkým, kteří již prošli branou smrti, třeba jen náznakem projevit trochu dobroty, vděčnosti či poprosit o odpuštění? (…)