Je nás 7 procent
Věřících přibývá, ale křesťanů ubývá. Prožíváme "odpoledne křesťanství"?
Tento týden byly zveřejněny údaje z loňského sčítání lidu. Otázka na náboženství byla dobrovolná, přesto na ni odpovědělo přes 7 milionů lidí, o 1,5 milionu víc než minule. To by mohlo vypovídat o tom, že víra, nebo nevíra, není lidem lhostejná, že jí přičítají význam, mají potřebu ji deklarovat. I když u nás většina lidí v Boha nevěří, tak se s náboženstvím stále setkávají: někdy je odpuzuje, jako třeba islámský terorismus, jindy naopak přitahuje, jako různé esoterické směry nebo východní spirituality. A v kritických nebo hraničních situacích, jako je těžká nemoc, setkání se smrtí, uvěznění, ale taky třeba porod dítěte, skoro každý prožívá pocity, které se dotýkají náboženské oblasti.
S tím souvisí i druhý poznatek ze sčítání: poprvé od roku 1991 se zvýšil počet těch, kdo se hlásí k víře. Ovšem hned musíme dodat, že 40 % z nich se nehlásí k žádné církvi ani náboženské společnosti. Takže i když se počet věřících zvýšil o 250 tisíc, tak počet katolíků se snížil o 350 tisíc; je nás teď jen 740 tisíc, tedy asi 7 % obyvatel. A podobný pokles je i v dalších tradičních církvích. Což potvrzuje už dlouho známý jev, že lidé sice jsou otevření duchovním a náboženským věcem, ale nemají důvěru k náboženským institucím. Spíš si vytvářejí svůj vlastní mix náboženských představ a názorů.
Často se to vysvětluje tím, že život v církvi klade na lidi náročné morální požadavky, proto se raději obracejí k esoterii, která po nich nic nevyžaduje. Ale můžeme to vidět i z jiného úhlu: lidé hledají spiritualitu, tedy duchovní zaktovení, které by dávalo smysl jejich životu; a církve jim místo toho nabízejí spíš jakýsi institucionální balast - rituály, předpisy, zákazy, nesrozumitelná dogmata... Sociologové mluví o obratu od náboženství ke spiritualitě. A Tomáš Halík píše, že "budoucnost církví záleží do značné míry na tom, zda, kdy a do jaké míry pochopí důležitost tohoto obratu a jak dokážou na toto znamení doby odpovídat." (185).
Obrat od náboženství ke spiritualitě: spiritualita je podle Vojtíška ta složka osobnosti, "která umožňuje vnímání řádu světa, struktury vztahů a zákonitostí, a prožití světa jako smysluplného". Richard Rohr říká, že spiritualitu člověk prožívá v nejniternějším jádru svého bytím. Spiritualita je přítomná u naprosté většiny lidí, tedy ne jen u těch, kteří si ji uvědomují. Náboženství je potom už nějak vytvořený, ucelený systém názorů a představ o spirituálních věcech, spojený s nějakou církevní institucí.
Příklad z věznice: Jednomu vězni se dostala do ruky kniha o andělech. Je to směs biblických odkazů, soukromých zjevení a ezoterických praktik. Ale ten člověk, který byl narkoman a násilník, se díky té knížce během tří měsíců úplně proměnil: září z něj pokoj, radost, láska, vznáší se v oblacích. Modlí se k andělům, čerpá z nich energii. Lituje svých chyb a je odhodlaný už se k nim nevracet. A teď se můžeme ptát: stal se křesťanem? To určitě ne, protože o Ježíši Kristu neví nic. Hlásí se k jinému náboženství? Taky ne! Vydal se na duchovní cestu? Určitě ano! Objevil jádro svého bytí, svoji duchovní dimenzi, a začal ji rozvíjet. Je přesně tím člověkem, který se hlásí k víře, ale nehlásí se k žádné církvi ani náboženskému systému. Mám mu teď říct: zahoďte to, to je ďábelské mámení, a vydejte svůj život Pánu Ježíši? Ne, to bych ho na té jeho duchovní cestě zablokoval. Tak ho podporuju a modlím se za to, aby to své probuzení postupně postavil na pevný základ.
Myslím, že lidí, kteří se takto vydají na duchovní cestu, je kolem nás hodně - setkávám se s nimi ve věznici, vidím je mezi studenty na Jaboku, objevuju je pod různými komentáři na FB, možná jsou i mezi vámi. Často je jednou z prvních zastávek na jejich cestě nějaká křesťanská církev. Ale co v ní najdou?
Tomáš Halík říká, že prožíváme ODPOLEDNE KŘESŤANSTVÍ. Vychází přitom z Jungova srovnání průběhu lidského života s průběhem dne: ve středním věku - tedy kolem poledne - prožívá člověk krizi, kdy přehodnocuje svůj předchozí život, svou profesní kariéru, manželské a rodinné vztahy, a taky svou víru a duchovní život. A "životní odpoledne", píše Halík, "je kairos, čas příhodný pro rozvoj duchovního života, příležitost k dovršení celoživotního procesu zrání. Tato životní etapa může přinést cenné plody: nadhled, moudrost, pokoj a toleranci, schopnost zvládat emoce a překonat egocentričnost." (54)
Podobně můžeme vidět dějiny křesťanství: mají za sebou dlouhé mládí - tedy dopoledne, potom polední krizi, která začala někdy v době reformace a vrcholí možná právě teď. Mohlo by tedy začínat odpoledne, kdy by křesťanství mělo dozrát k hlubší duchovnosti, a překonat svou sebestřednost. Vlastně mu ani nic jiného nezbývá, právě proto, že ztratilo nejen svou formální moc, ale do jisté miry i svou morální autoritu, kvůli skandálům se zneužíváním. Jsme prostě ve společnosti malou, celkem byzvýznamnou sedmiprocentní menšinou. A to, o co bychom se teď měli snažit, není znovuzískání moci, ani rozšíření počtu stoupenců, ale prostá a pokorná služba chudým naší doby - a lidé jsou chudí nejen materiálně, ale taky kulturně, morálně nebo duchovně.
Aby nám ti dnešní chudí rozuměli, měli bychom jako církev udělat dva kroky. Napřed oslabit důraz na institucionální rozměr. Třeba právě synodalitou, tedy vytvořením takových rozhodovacích mechanismů, které budou transparentní a pro dnešního člověka pochopitelné. Nebo zrušením spousty takzvaných "náboženských povinností", jako je účast na nedělní mši, pravidelná zpověď, povinné posty - to všechno přece člověk buď dodržovat chce nebo nechce, a nemůže k tomu být nucen zákonem. Nebo přestaňme tolik zdůrazňovat sexuální morálku, přestaňme řešit, kdo smí a kdo nesmí chodit ke sv. přijímání, nebo nenuťme mladé lidi, aby měli církevní svatbu v kostele, když ji chtějí mít venku na palouku.
A druhý krok? Důraz na spiritualitu. Můžeme využít staré kláštery k nabídce prostoru ticha, nebo k setkáním s meditací, jak už to dávno dělá církev na Západě. Můžeme zvát lidi na pěší poutní putování, jehož popularitu dokazují statisíce poutníků do Santiaga. Můžeme otevřít kostely ve městech pro tiché zastavení v hektických dnech. Můžeme naslouchat lidem v nemocnicích, hospicích a věznicích, kteří hledají smysl této životní situace. A můžeme být vnímaví k duchovnímu hledání svých bližních: nemusíme je hned zvát do katechumenátu, můžeme je prostě jen v pokoře doprovázet a hledat spolu s nimi.
Tak vám přeju radostné a tvůrčí odpoledne křesťanství!