Jděte do celého světa!

Křesťané mají "předávat zraněnému lidstvu Boží lásku a něhu". Kdekoliv, nejen v kostele.

Minulou sobotu jsem měl večerní mši v děkanském kostele v Teplicích. Bylo nás tam celkem šest, včetně mě a Václava, kostelníka a ministranta v jedné osobě. Další čtyři lidé byli roztroušeni v lavicích, každý v jiném koutě. Tak jsem si říkal: to je nás opravdu tak málo? Za pár let už tady možná budu úplně sám. Já vím, ve všední den nikdo nemusí do kostela. Ale přece jenom, ta účast na hostině Božího Slova a Chleba často bývá pro věřící velkou posilou. Že by ji v padesátitisícovém městě už nikdo nepotřeboval?

Máme ještě v živé paměti, jak jsme před pár lety museli kostely zavřít kvůli covidu. Někteří to považovali za omezení svobody, většinou jsme to přijali jako nutnost v kontextu mnoha dalších omezení. Našli jsme v tom i něco pozitivního: naučili jsme se víc využívat moderní technologie, mohli jsme si vybírat, na který kostel se na dálku připojíme, objevili jsme možnost domácích bohoslužeb… Pak covid odešel, kostely se otevřely, ale ne všichni se tam vrátili. Nevím jak u vás, ale tady na severu ten pokles vidím a potvrdilo mně to i dost lidí odjinud. Je to trend v celé Evropě, a podle posledních informací už i ve Spojených státech.

Mnohé kněze to trápí: k čemu tady ještě jsme, když lidi nemají o naše služby zájem? Demotivuje to případné zájemce o kněžské povolání: proč studovat něco, co nemá budoucnost? A kazí to náladu tomu zbytku věrných, kteří do toho kostela stále ještě chodí.

Na druhé straně ale všechno nevypadá tak pesimisticky. Třeba počet křtů dospělých lidí u nás neklesá. My tady na severu máme každý rok nějakých pět až deset katechumenů, celkově je to v Česku kolem dvanácti set a ten počet je už víc jak dvacet let zhruba stejný. Podobná čísla máme i ze zahraničí, minulý týden byla zveřejněna statistika z Francie, kde počet dospělých zájemců o křest už víc než deset let mírně stoupá, loni to bylo asi pět a půl tisíce. Samozřejmě, je to hrstka oproti celkové populaci, ale ti lidé se ke své víře propracovávají na základě dlouhého hledání, přemýšlení, diskusí, modliteb a vnitřních zápasů. Jejich víra je pak mnohem hlubší než víra těch, kteří chodí do kostela spíš ze zvyku. Církev už není masovou, nebo jak se někdy říká lidovou církví, ale to neznamená, že by zanikala. Stává se kreativní menšinou, jak o tom mluvil papež Benedikt. A to je podle mě docela výzva!

Přitom si myslím, že těch, kdo hledají Boha, je ještě mnohem víc. Že ho mnozí nenajdou v naší církvi, to ještě neznamená, že by ho nehledali, že by neměli zájem o Boha, o víru, o duchovní přesah, o spiritualitu. Jen to všechno hledají jinde, a docela chápu proč. Vadí jim náš náboženský formalismus, důraz na pasivní poslušnost, nerovnost ženy, přílišný morální rigorismus, to, že často kážeme vodu a pijeme víno, nedostatečný respekt k odlišným lidem a názorům, nesrozumitelná liturgie. Někteří to postupně přijmou, pochopí a přidají se k nám. Pro jiné jsou to ale nepřekonatelné překážky.

Papež František nás teď vyzývá, abychom přemýšleli, jestli to není kontraproduktivní, jestli jim nestavíme příliš vysoký práh. Jestli to, na čem často tak zásadně lpíme, není už zastaralé, nefunkční a tedy zbytečné. O to jde i v synodním procesu. V úvodu souhrnné zprávy z podzimního zasedání najdeme výzvu, abychom "zraněnému lidstvu ukazovali a předávali Boží lásku a něhu". Většinou si pod pojmem evangelizace představujeme, že máme lidi přivádět k víře v Boha a k životu podle Božích přikázání. A teď slyšíme, že máme "zraněnému lidstvu ukazovat a předávat Boží lásku a něhu." To je dost odlišný přístup!

Ale možná že právě o to jde: my přece nemusíme nikoho přesvědčovat, aby šel právě tou naší cestou, aby přijímal naše zvyky, naše dogmata, naše institucionální pravidla, aby chodil do našich kostelů. Naštěstí už nevěříme tomu, že bez víry v Krista musí skončit každý člověk v pekle. Proto taky nemusíme za každou cenu někoho zachraňovat, dokonce proti jeho vůli, jak to dělali misionáři po celá staletí! A to je osvobozující.

Nemusíme obrátit na víru celý svět. Církev se o to se snaží už dva tisíce let, a stejně se jí to nedaří. Dnes navíc nemůžeme, a vlastně ani nechceme bojovat proti tak starým a úctyhodným náboženským tradicím jako je budhismus, hinduismus, islám a další. Stejně jako nechceme obracet někoho na víru násilím. Protože máme úctu k osobní cestě každého člověka, i když ho dovede k jinému pojetí víry a Boha, než máme my. Ale to, co můžeme, a snad i chceme, je sdílet s druhými to, co sami prožíváme. A pokud sami na sobě zakoušíme Boží lásku a něhu, tak ji taky můžeme "ukazovat a předávat zraněnému lidstvu." Přesně jak to říká synoda. V tom vidím evangelizaci dnes, v tom vidím poslání církve v 21. století.

Jenže spousta křesťanů vnímá Boha jako přísného soudce, nebo policajta, který nás neustále sleduje, aby nás potrestal, když uděláme něco nepatřičného. Pak ale žijeme pořád ve strachu! A strach nemá v lásce místo, strach je překážkou, která nám brání vnímat Boží lásku a něhu. Pokud žijeme ve strachu, tak ten strach potom šíříme i kolem sebe. A to lidi k víře rozhodně nepřitáhne. Snad můžu aspoň za sebe říct, že tu Boží lásku a něhu vnímám docela často: když dělám chyby a cítím, jak mě Bůh chápe a jak mi odpouští; když se setkávám s lidmi, kteří žijí v hlubokém přátelství s Bohem a vyzařuje to z nich i navenek; když prožívám bolest a cítím, jak mě Bůh doslova nese v náručí…

Odsouzení ve věznici mně někdy říkají: "Pane kaplane, vy jste jedinej, kdo nás tady bere jako lidi. Přes všechny ty prasárny, co jsme spáchali, vy se s náma pořád bavíte. Jestli ten váš Bůh je takovej jako vy, tak to bych v něho snad i uvěřil." Ano, já tam nedělám nic jiného, než že se snažím těm lidem, kteří sice škodí druhým, ale většinou proto, že jsou sami zranění, tak jim ukazovat a předávat Boží lásku a něhu. Podobně o tom mluví kaplani v nemocnicích nebo v hospicích – i oni se snaží těm nemocným a umírajícím lidem být nablízku, a tím jim dávat najevo, že je jim nablízku i Bůh. Jestli v něj někdo z nich uvěří, nechá se jím obejmout a milovat, to už není v moci kaplana, to už se děje jen mezi tím člověkem a Bohem.

Ale nejde jen o zraněné jednotlivce, jde i o zraněnou společnost, o zraněné lidstvo. To, co nás v současné době asi nejvíc trápí, jsou války, chudoba a klimatická hrozba. I tady bychom měli "zraněnému lidstvu ukazovat a předávat Boží lásku a něhu." Většina křesťanů, v čele s papežem Františkem, to jistě dělá. Ale bolí mě, moc mě bolí, když vidím, kolik křesťanů volí a podporuje politiky, kteří dělají pravý opak: odmítají řešit klimatickou hrozbu, prohlubují sociální nespravedlnost, vyvolávají války.