Jak vzkřísit naději? (Sal.Mag. 1/25)

Poutníci naděje – tak zní motto jubilejního roku 2025. Právě naději potřebujeme dnes jako sůl: ohrožuje nás klimatická změna, na mnoha místech se vedou války, k moci se dostávají autoritativní vládci, církev se potýká s krizí důvěry. Kde v tom všem hledat naději?

Jako křesťané máme hlavní zdroj naděje v Bohu: na jeho lásku se můžeme vždycky spolehnout. Důkazem, že to Bůh s námi myslí vážně, je to, že se v Ježíši Kristu sám stal člověkem, zemřel za nás a vstal z mrtvých. V našich konkrétních životech se to může projevit na třech rovinách:

• Psychologická naděje se týká našeho osobního života. Dává nám sílu k tomu, abychom i v nepříznivých okolnostech žili smysluplně. Důkazem, že je to možné, jsou třeba lidé, kteří na Ukrajině trpí pod útoky ruských bomb, a přesto se nenechají zotročit. Ano, můžou přijít osobní či rodinné tragédie, které uneseme jen s největším vypětím. Ale Bůh nás ani tehdy neopouští.
• Historická naděje nás ujišťuje, že Bůh řídí běh tohoto světa a dává mu smysl. Jistě, dějiny probíhají ve vlnách, a právě teď můžeme mít dojem, že se všechno obrací k horšímu. O to víc si potřebujeme připomínat, že totalitní režimy byly poraženy, že každá válka někdy skončila, že tyrani byli odsouzeni – pokud ne svými současníky, tak jejich dětmi. Bůh nám dává naději, že to tak bude i nadále.
• Eschatologická naděje nám říká, že ať to tady dopadne jakkoliv, máme před sebou věčný život s Bohem. V horizontu pozemského života se může stát, že nedojde naplnění naděje historická (nedočkáme se změny k lepšímu) nebo naděje psychologická (nenajdeme už dostatek energie po prožitých traumatech). Nezklame však naděje na věčný život, neboť bolest, smrt i zlo budou definitivně přemoženy.

"Ježíšovo vzkříšení není událost patřící minulosti; obsahuje životní sílu, která pronikla svět. Kde se zdá, že vše je mrtvé, tam se znovu objevují zárodky vzkříšení. Je to síla, která nemá obdoby. Pravda, častokrát se zdá, že Bůh neexistuje: vidíme, jak neubývá projevů nespravedlnosti, špatnosti, lhostejnosti a krutosti. Je však stejně tak jisté, že uprostřed temnot vždycky začíná klíčit něco nového, co dříve či později přinese plody. Na zoraném poli se opět objeví život – nezdolný a nepřemožitelný. Budou se dít mnohé ohavnosti, nicméně dobro vždy vzklíčí znovu a rozšíří se. Denně se ve světě rodí krása, která povstává proměněna dějinnými dramaty. Hodnoty mají vždy tendenci znovu se objevit v nových podobách a lidská bytost skutečně již mnohokrát znovu povstala ze situací, které se jevily jako nezvratné. To je síla vzkříšení." (papež František, Evangelii Gaudium, 276)