Jak překonat rozdělení?

Společnost i církev je rozdělená. Hledat cestu k sobě navzájem vyžaduje pokoru, úctu k člověku a respekt k pravdě.

V rámci festivalu Jeden svět jsem viděl několik krátkých filmů ze současného Slovenska. Mimo jiné tam byly závěry z manifestací nacionalistických skupin, kde se skandovalo heslo ZA NÁROD, ZA BOHA, ZA NÁROD, ZA BOHA. Tyhle skupiny mají v programu rušení demokratických institucí, které nám zajišťují svobodu, odchod z mezinárodních struktur, které nám garantují bezpečnost, příklon k Putinovu Rusku, které už dávno pošlapalo všechny křesťanské hodnoty. Tak jsem si říkal: Co má toto všechno společného s Bohem?

Nebo znám věřící lidi, kteří jsou přesvědčeni, že očkování proti covidu je nástroj na vyvraždění lidstva, že papež František nebyl legitimně zvolen, a všechno, co dělá, je tedy neplatné; nebo že Donald Trump, i když nežije příkladným životem, tak je poslaný Bohem, aby prosazoval jeho vůli; nebo že svět je odsouzen k záhubě, protože křesťané chrání homosexuály, přijímají na ruku a nemodlí se růženec. Mohli bychom v tom vidět jen výstřelky, ale ti lidé jsou zpravidla neochvějně přesvědčeni o své pravdě, považují se za Bohem vyvolené a ostatní jsou pro ně nástrojem ďáblovým.

Jeden kamarád, který patří k laické větvi velkého řeholního společenství, mně vyprávěl, jak jsou mezi sebou jeho členové rozhádaní. Jedni chtějí být vstřícní k lidem se stejnopohlavní orientací, druzí ale kladou homosexuální soužití na stejnou rovinu jako pedofilii nebo obcování se zvířaty. Přitom by stačilo vyjasnit si pojmy, seznámit se s názory odborníků, srovnat si důsledky, k jakým ta různá jednání vedou, přečíst si výklad příslušných biblických textů… a pohledy těch dvou skupin by se mohly navzájem přiblížit.

Litoměřický biskup Stanislav Přibyl říká, že "Slovo je posvátnou skutečností, ale také nebezpečnou zbraní. Dokáže potěšit i ranit, má moc uklidnit i zneklidnit. Tyto vlastnosti můžeme vztáhnout i na další komunikační prostředky, především na zvuk a obraz. Spolu se slovem dokážou vytvořit zcela novou realitu, která může krásně dotvořit pravdu, ale je v jejich moci se s pravdou rovněž zásadně minout."

Co tedy můžeme dělat, abychom se s pravdou neminuli? Já na to mám celkem jednoduchou metodu: používat kritický rozum. Tedy čerpat ze spolehlivých zdrojů, brát vážně názory odborníků, komunikovat s lidmi, kteří mají podobnou snahu jako já, kriticky čerpat z Božího slova i z tradice křesťanství. Není to až tak složité, a je na to dobrá pomůcka: číst knížky. Většina křesťanské literatury, která u nás vychází, nás může docela dobře orientovat. Těch publikací, které podporují extrémní názory, je velmi málo. Když se podívám na produkci hlavních křesťanských nakladatelství jako jsou Karmelitáni, Portál, Cesta, Paulínky, Vyšehrad, CDK, nebo evangelický Kalich, tak bych mohl doporučit skoro všechno, snad kromě nějakých výjimek. Ano, to je zajímavé: šiřitelé těch podivných názorů většinou nečtou knížky, oni jen brouzdají po internetu, reagují na facebooku a hltají řetězové maily. Takže: čtěte knížky, to je docela dobrá záruka, že si zachováte zdravý rozum.

Jak ale můžeme komunikovat s těmi, kdo už se s tou pravdou minuli, nebo kdo ji vidí úplně jinak než já? To se pořád učím. Vždycky, když něco dám do veřejného prostoru, dostanu souhlasné i nesouhlasné reakce. To je v pořádku, učíme se diskusí. Když je něco vyjádřeno slušně a s respektem, snažím se ve stejném duchu reagovat. Některé komentáře jsou ale vulgární, odsuzující, někdy až nenávistné. Co s tím? Jak si zachovat úctu k těm, kdo vidí věci jinak, i když třeba oni tu úctu nemají? Žádný zázračný návod na to nemám. Ale snad aspoň něco:

• Na prvním místě se snažím nepoužíval stejně zbraně jako oni. Respektovat jejich svobodu, modlit se za ně, žehnat jim, prokazovat jim dobro. A taky se snažím pochopit jejich úhel pohledu. Důvody, proč k němu došli. A třeba na něm najít něco, co i mě může oslovit.
• Pokud jsou to blízcí lidé – přátelé, příbuzní, s nimiž mám spoustu společného, tak je lepší se těm problémovým tématům radši vyhýbat, abychom si zachovali dobré vztahy.
• Ale když mají obě strany zájem o dialog, tak je dobré využít metodu konverzace v Duchu svatém. Buď se naše názory sblíží, nebo ne, ale aspoň se budeme navzájem chápat a respektovat. Papež František má zásadu, že důležitější je čas než prostor! Nesnažit se rychle ovládnout prostor, ale trpělivě vést dialog.
• No a pokud se o takový dialog snažíme, ale nepřináší to výsledek, nebo druhá strana nemá zájem, tak nezbývá nic jiného, než se vrátit k bodu jedna: žehnat těm, kdo mě proklínají, modlit se za ně, prokazovat jim dobro.

Ta nejednota se ovšem netýká jen extrémních názorů, ale taky situací, kdy se v církvi děje něco špatného. Máme pokorně mlčet a důvěřovat svým pastýřům, že to vyřeší, nebo se máme ozvat? Já myslím, že pokud máme dojem, že pastýři to neřeší dobře, tak bychom se měli ozvat. V poslední době se třeba často zapojuji do diskusí o zneužívání v církvi. Většinou někdo řekne: no, kdoví jak to bylo, vždyť ten kněz udělal tolik dobrého, on to jistě nemyslel zle. Ale uvědomujeme si, jak se asi v té chvíli cítí jeho oběť? Myslím, že to je podobné, jako kdybych řekl, že Putin to na Ukrajině nemyslí zle, že je potřeba chápat obě strany. Ale tato cesta nikam nevede. Zlo je třeba pojmenovat. Nejen kvůli potrestání pachatele, ale především kvůli uzdravení oběti.

Na druhé straně ve věcech, které nejsou tak zásadní, a často v nich ani nevíme, co je zrovna nejlepší, můžeme klidně přijmout pluralitu. Podle zásady, která se připisuje už svatému Augustinovi: "V podstatném jednota, v pochybnostech svoboda, ve všem pak láska." Mně třeba nevadí, když se někomu líbí latinská liturgie, ale vadí mně, když někdo tvrdí, že ta česká je špatná. Mám radost, když se někdo modlí se zdviženýma rukama nebo v lotosové poloze nebo při chůzi, když někdo odříkává modlitbu Ježíšovu nebo desátky růžence, nebo zpívá zpěvy z Taizé. Ale vadí mně, když tvrdí, že jedině ten jeho způsob je správný. Vážím si těch, kdo dodržují předmanželskou čistotu nebo zákaz antikoncepce, ale vadí mně, když někdo odsuzuje lidi, kteří to dodržovat nemůžou. Vážím si žen, které zkrášlují bohoslužbu květinami nebo hudbou, ale stejně tak si vážím žen, které touží po svátostném kněžství.