Jak překonat dnešní krize?

V září roku 2020 se papež František zamýšlel nad tím, jaké změny asi způsobí globální pandemie, která tehdy sužovala celé lidstvo. Mimo jiné řekl, že "křesťanská odpověď na pandemii a následnou socioekonomickou krizi je založena na lásce." A pokračoval: "Virus, který nezná bariéry, hranice nebo kulturní či politické rozdíly, musí čelit lásce bez bariér, hranic a rozdílů."

To je jistě krásný křesťanský program, platný už dva tisíce let. Realita mu však často neodpovídá. Papež není naivní, proto hned dodal: "Možná se dostaneme z koronavirové krize, ale rozhodně ne z lidské a společenské krize, kterou virus vynesl na světlo a zdůraznil." Ani on přitom nemohl tušit, že stojíme na prahu historických událostí, které nejen že nepovedou k řešení této krize, ale naopak ji ještě výrazně prohloubí: rok a půl po tomto projevu rozpoutalo Rusko válku proti Ukrajině, a za další tři roky začala ve Spojených státech devastující politika nového prezidenta. Zatím nejsme schopni dohlédnout, k jakým důsledkům můžou tyto procesy vést. Že však jsou v protikladu s papežovou touhou po "lásce bez bariér, hranic a rozdílů", to vidíme už teď.

Začal ovšem ještě jiný proces, o kterém papež František v době citovaného projevu už jistě něco tušil: synoda o synodalitě. I tento proces stále pokračuje, ani u něj zatím nejsme schopni dohlédnout, k jakým důsledkům povede. Víme však, že je konkrétním projevem právě té touhy po "lásce bez bariér, hranic a rozdílů". Ano, oproti projevům brutální síly ze strany světových velmocí jde o proces velmi slabý, nenápadný, dokonce většině lidí zcela neznámý. My, kdo věříme v Boží slovo o maličkém semeni, které přinese bohaté ovoce, v něm však můžeme vidět záblesk naděje.

Chceme se proto zamyslet nad tím, jak můžeme jako křesťané reagovat na současné dějinné události: Poučili jsme se z papežových výzev z doby pandemie? Jsme v nějakém ohledu bratrštější nebo ohleduplnější, i když válek zuří stále víc? Můžeme jako jednotlivci, a také jako církev, vytvářet solidárnější svět, i když na úpravu ekonomických nebo politických struktur těžko dosáhneme? Může nás v tomto úsilí podpořit synodální proces? A konečně: může mít toto naše snažení vliv i na lidi, kteří se nehlásí k církvi, ani ke křesťanství, a třeba ani k víře v Boha? Pojďme tedy k jednotlivým otázkám.

Poučili jsme se z papežových výzev z doby pandemie? Jsme v nějakém ohledu bratrštější nebo ohleduplnější, i když válek zuří stále víc?

Jako lidstvo, tedy globální společnost čítající 8 miliard osob, asi ne. Směřování tohoto obrovského celku totiž závisí z velké části na jednotlivcích, kteří drží politickou a ekonomickou moc. A mezi nimi narůstá počet těch, kterým nejde o společné dobro, ale pouze o rozšiřování svého bohatství a své moci. Proto zuří stále víc válek, proto stále víc lidí migruje a dostává se jim stále méně pomoci, proto se rozšiřuje propast mezi extrémně bohatými a těmi, kdo umírají hladem, proto narůstá nedůvěra mezi lidmi a skupinami odlišných názorů.

Na druhé straně, naštěstí, každá akce vyvolává reakci. Proto se mnoho jednotlivců, skupin i institucí aktivně snaží vytvářet ten svět "bez bariér, hranic a rozdílů". Humanitární organizace, mezi nimiž zaujímají významné místo křesťanské charity a diakonie, pracují v těch nejrizikovějších oblastech. Pracovníci nadnárodních organizací jako OSN nebo Evropská unie se snaží zmírňovat následky nezodpovědných rozhodnutí imperiálních vůdců. Papež František a další morální a náboženské autority hlasitě varují před nebezpečnou eskalací. A snad každý odpovědný člověk, ať věří nebo nevěří v Boha, vnímá bolesti lidí kolem sebe a snaží se jim pomáhat.

Můžeme jako jednotlivci, a také jako církev, vytvářet solidárnější svět, i když na úpravu ekonomických nebo politických struktur těžko dosáhneme?

Ano, můžeme. V posledních letech vidím mezi lidmi kolem sebe velkou snahu "uzdravit svět, pracovat pro společné dobro", jak nás k tomu vyzval papež. Podle něj "každý musí udělat svou část, nikdo není vyloučen. Tak bude prostřednictvím našich gest, i těch nejpokornějších, zviditelněno něco z Božího obrazu, který s sebou nosíme, protože Bůh je Trojice, Bůh je láska." Setkávám se s různými křesťanskými skupinami a všude vnímám podobný proces: na jedné straně zklamání z vývoje na celém světě; na druhé straně úsilí o nápravu zdola.

I když nezměníme celý sytém, můžeme pomáhat těm, kdo jsou nejvíc poškozeni, zraněni. I když nezajistíme spravedlnost pro všechny, můžeme projevit solidaritu těm, na které nespravedlnost nejvíc doléhá. I když nenasytíme všechny hladové, můžeme rozdávat chléb pro duši – naslouchání, pochopení, vstřícnost, modlitbu, Boží blízkost. I když nezměníme politický systém, můžeme výchovou, vzděláváním, osvětou a mediální prací motivovat lidi k tomu, aby volili moudré a odpovědné osobnosti. I když víme, že Bůh respektuje lidskou svobodu, můžeme ho v modlitbě prosit, aby jeho láska, pravda a pokoj vstoupily do srdce každého člověka.

Může nás v tomto úsilí podpořit synodální proces, který právě prožíváme?

Cílem synody je vytvořit církev, v níž budeme společně naslouchat hlasu Ducha Svatého, navzájem se budeme respektovat i při své odlišnosti, povedeme otevřený dialog o problémových tématech a nastavíme takové struktury rozhodování, které povedou k naplnění potřeb co největšího počtu lidí – tedy k obecnému dobru. To je krásný ideál; a synodální proces je škola, která nás učí k němu směřovat. Jedním z jeho nejcennějších nástrojů je metoda konverzace v Duchu svatém: nechat každého svobodně vyjádřit svůj názor, jakkoli s ním mohu osobně nesouhlasit. Neboť teprve tehdy, když se nechám zasáhnout zkušeností druhého člověka, mohu na ni odpovědně reagovat.

Takže ano, synodální proces nás může podpořit v úsilí o "lásku bez bariér, hranic a rozdílů." Je to úkolem celé církve, ta ho však zatím plní jen nedokonale. Stále ještě řeší některé konflikty spíše silou než dialogem, stále podléhá autokratickým tendencím, stále bere malý ohled na zranitelnost lidí a celého stvoření. Pokud v ní ale bude synodální smýšlení i praxe růst a získávat pevné kořeny, pak se může naše církev stávat prostředím, kde budou lidé nacházet naplnění svých nejhlubších potřeb.

Může mít toto naše snažení vliv i na lidi, kteří se nehlásí k církvi, ani ke křesťanství, a třeba ani k víře v Boha?

Ano, bude-li církev žít a jednat synodálně, může to mít ozdravný vliv i na společnost, jejíž je součástí. Závěrečný dokument synody mluví o tom, že "synodální styl může z církve učinit prorocký hlas v dnešním světě. Žijeme v době poznamenané stále zjevnější nerovností, rostoucím rozčarováním z tradičních forem řízení, zklamáním z fungování demokracie, rostoucími autokratickými a diktátorskými tendencemi, dominancí tržního modelu bez ohledu na zranitelnost lidí a celého stvoření. Pokušením může být řešit konflikty spíše silou než dialogem. Autentické synodální jednání umožňuje křesťanům být kritickým a prorockým hlasem vůči převládajícímu myšlení a nabízí tak jedinečný příspěvek k hledání odpovědí na mnohé výzvy, kterým čelí současné společnosti, a k budování společného dobra."

Jak překonat krizi?

Ve své poslední knize Život, moje cesta dějinami, papež František popisuje své pocity z doby pandemie: "Těmi měsíci jsem procházel s jednou jistotou: z té zkoušky všichni vyjdeme lepší, nebo horší. Jediný způsob, jak z ní vyjít lepší, by byl vše přezkoumat, rozebrat nejdramatičtější situace a vše si realisticky uvědomit. Krizi je opravdu možné překonat pouze realistickým postojem k ní. Musíme si například uvědomit, že během covidu se všechno zastavilo a z hlediska životního prostředí to bylo, jako by planeta začala znovu dýchat. Nesmíme zapomenout, že vše je propojeno a naše zdraví závisí na zdraví ekosystémů, které stvořil Bůh."

Kdybychom tento papežův postřeh rozvíjeli dál, kdyby se podobnými úvahami zabývali náboženští, vědečtí i političtí představitelé na celém světě, mohli jsme být dnes jinde, než ve skutečnosti jsme. Jenže na to jsme neměli čas. Dřív, než jsme se mohli nadechnout, než jsme mohli začít takto přemýšlet, přišly nové války a nové krize. Nevíme, co přijde zítra. Nevíme, co přijde za rok. Nebo za deset let. Nezbývá nám tedy, než se zastavit i uprostřed těch krizí: přemýšlet, zkoumat, modlit se a hledat, kam nás Bůh právě skrze tuto situaci vede. Možná k tomu, abychom více dbali na ochranu Země. Možná k tomu, abychom si více vážili dobrých mezilidských vztahů. Možná k tomu, abychom nevzdávali úsilí hledat pravdu na pozadí těch mnoha lží a nepravd.

Jedno však víme s jistotou: Bůh nás vede k tomu, abychom více vnímali jeho tajemnou prozřetelnost v předivu lidských dějin. Jak napsal papež František v exhortaci Radost evangelia (276): "Ježíšovo vzkříšení není událost patřící minulosti; obsahuje životní sílu, která pronikla svět. Kde se zdá, že vše je mrtvé, tam se znovu objevují zárodky vzkříšení. Je to síla, která nemá obdoby. Pravda, častokrát se zdá, že Bůh neexistuje: vidíme, jak neubývá projevů nespravedlnosti, špatnosti, lhostejnosti a krutosti. Je však stejně tak jisté, že uprostřed temnot vždycky začíná klíčit něco nového, co dříve či později přinese plody. Na zoraném poli se opět objeví život – nezdolný a nepřemožitelný. Budou se dít mnohé ohavnosti, nicméně dobro vždy vzklíčí znovu a rozšíří se. Denně se ve světě rodí krása, která povstává proměněna dějinnými dramaty. Hodnoty mají vždy tendenci znovu se objevit v nových podobách a lidská bytost skutečně již mnohokrát znovu povstala ze situací, které se jevily jako nezvratné. To je síla vzkříšení a každý hlasatel evangelia je nástrojem této dynamičnosti."