Jak jsem jezdil s odlehčenou hlavou

V poslední době jsem si oblíbil dvoudenní cesty na kole: vyjedu kolem poledne, dojedu do nějakého zajímavého cíle, prohlídnu si ho a přespím, druhý den vyrazím po ránu zpět (samozřejmě jinou cestou) a po poledni jsem doma. Souvisí to s tím, jak mně pomalu ubývají síly: jednodenní stokilometrovky už mě docela zmáhají, ale takhle ujedu za dva dny třeba 120 km, přitom se míň unavím, něco nového poznám, a ještě mně zbyde první i druhý den dost času na práci.

Někdy je to pohoda. Jindy je to taky pohoda – ale trochu jiná. Třeba včera: když jsem v Litvínově vystoupil z vlaku a ujel prvních pár metrů, zjistil jsem, že mám splašený tachometr. Zkoušel jsem všechno možné, nic nepomáhalo, tak jsem ho sundal, aby na mě pořád neblikala ta nesmyslná čísla. Bez tachometru se dá jet, zvlášť když mám ještě v mobilu GPS. Ale trochu mě to hned na začátku rozladilo.

Začal jsem šlapat do kopce na Křižatky, ale na výjezdu z Litvínova byla cedule "slepá ulice". Většinou ty úseky, kde se dělají rekonstrukce a auta tam nesmí, na kole nějak projedu. Ale jisté to nikdy není. Ten pocit, že třeba vyšlapu pár set metrů do výšky a pak se budu muset vracet, nebyl moc příjemný. Naštěstí to vyšlo – za Křižatkami byl sice zákaz vjezdu, ale jel jsem dál a nic se nestalo. Pokládali tam nový asfaltový koberec, ale jelikož bylo v pátek po poledni, tak  stroje i dělníci už měli evidentně víkend.

Počasí bylo od rána skvělé, ale když jsem – už na německé straně – vyšlapal nad Neuhausen, najednou začalo pršet. Naštěstí tam zrovna byl jakýsi přístřešek, takže jsem přečkal v suchu, ale bouřka s lijákem trvala víc než hodinu, což mně na náladě moc nepřidalo. Pomodlil jsem se celý růženec, poslal esemsku, ale pak jsem se docela nudil.

Když už nepršelo, ale jen kapalo, vyrazil jsem dál s radostným pocitem, že teď už to bude většinou dolů z kopce. Což ovšem, jak každý cyklista ví, neznamená jenom dolů. No a při prvním stoupání se mně nedařilo přehodit na větší kolečka. Páčka se zasekla na šestce, po chvíli na sedmičce, a pak zůstala na osmičce, protože víc koleček tam není. Ať jsem dělal, co jsem dělal, nic jsem s tím neudělal. Přesto se mně i s tímto "handicapem" podařilo dojet až do cíle, což byl hotýlek u silnice pár kilometrů za Grosshartmannsdorfem.

Měl jsem v plánu prohlídnout si blízké městečko Brand-Erbisdorf, jehož hornické památky jsou součástí světového dědictví UNESCO. Místo toho jsem musel řešit, jak se zítra dostanu domů. Vyšlapat zpátky na hřeben Krušných hor jen s nejmenším ozubeným kolečkem nepřipadalo v úvahu. Opravit jsem to neuměl. Naštěstí jsem našel otevřený cykloservis Hoblik, kde mě sice napřed odmítli s tím, že mají technici spoustu práce a nic nového neberou, ale pak se slitovali nad ubohým turistou, který by neměl jak se vrátit domů. Oprava trvala asi pět minut, páčkové těleso SHIMANO bylo "kaput", nové stálo 23 €.

Uf, to jsem si oddechl! V euforii z vyřešeného problému jsem následující dvě hodiny zkoumal městečko, ale hlavně jeho připojenou obec s kouzelným názvem St. Michaelis. Tamější kostelík svatého Michaela (dnes evangelický jako skoro všechny v Sasku) byl prý ve středověku poutním místem. A nakonec jsem zajel k místnímu koupališti s ještě kouzelnějším názvem Erzengler Teich, tedy něco jako Archandělí rybník. Prošel jsem se po hrázi, pokochal se přírodou, pomodlil se nešpory… a když jsem se vrátil ke kolu, tak ve mně hrklo: neměl jsem přilbu!

Napřed mě napadlo, že jsem ji asi nechal jen tak pověšenou na řídítkách a někdo ji ukradl. Což ovšem běžně nedělám, muselo by to být fakt hloupé opomenutí. Pak jsem přemýšlel, kdy jsem s ní naposledy manipuloval – a vzpomněl jsem si jen na ten cykloservis, jak jsem ji při čekání na opravu držel v ruce a při placení odložil před sebe na pult. A pak už nic, za ty další dvě hodiny jsem nezaznamenal jedinou vzpomínku na svou přilbu. Ale naopak jsem zaznamenal, že jsem se celou tu dobu cítil jaksi euforicky z toho, že ze mě spadl neřešitelný problém, že fouká příjemný větřík, že objevuju stopy svého archanděla a že jsem tak nějak odlehčený. A začalo mně docházet, že součástí toho odlehčení mohla být i hlava bez přilby.

Neměl jsem ovšem jistotu, mohl jsem ji odložit při kterékoliv zastávce, a mohl mi ji opravdu někdo ukrást tady u Archandělího koupaliště. Jisté bylo jen to, že nebyla. A najít bych ji mohl pouze tehdy, pokud by zůstala v servisu. Což se dá snadno vyřešit – zítra v 9 hodin otvírají, buď ji tam najdu, nebo si hned koupím novou. Jednou už mně přilba zachránila život, právě na hřebeni Krušných hor, tak bych si nedovolil šlapat 60 km přes stejné hory s odlehčenou hlavou.

Počítáte ty maléry? Tachometr, zákaz vjezdu, liják, přehazovačka, přilba. Ano, nic fatálního, ale přece jenom takových pět problémů během šesti hodin je docela dost. Loni jsem šlapal čtyři týdny po Itálii a Francii a srovnatelné maléry jsem zažil tři: dva docela nepříjemné deště a jeden špatně objednaný nocleh, kvůli kterému jsem musel místo v pokoji spát v kempu ve stanu na kuřích nožkách.

Závěr: ráno při otvírání servisu mě majitel vítal s mou přilbou v ruce. Cesta zpátky proběhla v naprosté pohodě. A já jen nemůžu pochopit, jak jsem mohl dvě hodiny jezdit na kole, a přitom si vůbec nevšimnout, že nemám přilbu.