Duchovní život je cesta

Pokud u sebe objevíte "syndrom vzrůstající náboženské dezorientace", nebraňte se mu únikem do starých jistot. Pokuste se svou víru transformovat, aby lépe odpovídala vaší zkušenosti.

Brněnské nakladatelství Cesta vydalo knížku s názvem Zmoudřelý rodič. Autoři apelují na rodiče, aby vychovávali své děti bez hrozeb a trestů. V křesťanském prostředí se dlouho dětem říkalo: "Pán Bůh tě vidí, když budeš zlobit, tak tě potrestá." Zažil jsem to tak trochu i sám na sobě, i když jsem měl skvělé a milující rodiče. A dodnes se to udržuje v té podivné tradici čertů, kteří chodí s Mikulášem a straší děti. Tahle knížka přitom staví na tom, že nejlepší cestou ke změně výchovné praxe je transformace vlastní víry. Až když se člověk sám zbaví představy trestajícího Boha, může tuto zkušenost předávat svým dětem.

Jenže, ono se to nezdá, ale celý systém naší víry i církve v nás tuhle představu stále udržuje: když odmítáš nějaké dogma, tak nejsi dobrý křesťan. Když budeš žít ve stejnopohlavním vztahu, dopouštíš se těžkého hříchu. Když Bůh nevyslyšel tvé prosby, tak ses asi málo modlil. Když kněz odejde ze služby a ožení se, tak už nemůže být šťastný. Když nebudeš chodit každý měsíc ke zpovědi, nebudeš duchovně růst. A tak dál…

Jenže tato praxe vede nejen k tomu, že vychováváme své děti ke strachu z trestajícího Boha. Vede i k tomu, že se sami nemůžeme rozvíjet. Že nemůžeme růst do větší kvality svého života i hloubky své víry. Zůstaneme zablokovaní v systému, kterému třeba ani nerozumíme, ale který dám dává pocit bezpečí. Mluví o tom teorie o fázích duchovního vývoje, kterou formuloval v roce 1981 americký psycholog a teolog James Fowler. A pak ji zjednodušil a zaktualizoval známý psychiatr a autor napínavých románů Scott Peck v knížce Dále nevyšlapanou cestou.

Říká, že asi pětina populace žije trvale v prvním stádiu, které označil jako chaoticko-antisociální. To jsou lidé bez zásad, zaměření jen na svůj bezprostřední prospěch, kteří se často dostávají do konfliktů s druhými lidmi i se zákonem. Ale na druhé straně, pokud mají silnou vůli, tak se z nich "můžou stát dokonce prezidenti či slavní kazatelé". Protože dovedou i svoji víru využít k čistě sobeckým cílům. Je to pak sice stále náboženství, třeba i křesťanství, ale zcela bez spirituality.

Lidé ve druhém stádiu jsou ti, kdo se vymanili z toho chaosu a pomohl jim k tomu nějaký pevný systém hodnot a zásad, vázaný buď na nějakou charismatickou osobnost, nebo na silnou, důvěryhodnou instituci. To může být třeba věznice, armáda nebo politická strana, a často taky církev. Prostě místo, kde můžou myslet a jednat v rámci jasně daných pravidel, názorů, zvyklostí, rituálů. Sami o tom nemusí přemýšlet, a přitom mají jistotu, že jsou na dobré cestě, že když se podřídí tomu systému, tak určitě nebudou dělat nic špatného.

Vypadá to hezky a většinou to i funguje. Může ale dojít k tomu, že se člověk stane závislým na té osobě, nebo instituci, a ztratí vnitřní svobodu. Cokoli jiného nebo jakoukoli změnu pak vnímá jako ohrožení. Třeba když koncil změnil vnější podobu liturgie, tak se někteří cítili znejistění: vždyť ta latina byla tak krásná! Sice jsme jí nerozuměli, ale vždycky to tak bylo!

A dnes přichází ještě mnohem větší změny: mluví se o demokracii v církvi, o důstojnosti laiků, o rovném zastoupení žen, o vstřícnosti k dosud vylučovaným skupinám, o hierarchii pravd. Já myslím, že ten proces je nutný, že proti němu není žádný srozumitelný argument, ale přesto se někteří bouří: vzalo by nám to naši jistotu, náš klid, museli bychom jinak přemýšlet, jinak jednat s lidmi, jinak prožívat svou víru. A to není snadné. Scott Peck proto říká, že "převážná část lidí, kteří chodí do kostela, spadá do tohoto druhého stadia, do stadia formálně-institucionálního."

Já jsem v něm taky dlouho žil. Jenže pak jsem se začal setkávat s mladými lidmi, kteří vyrůstali v rodinách alkoholiků a násilníků. Neviděli ve svém otci vzor, často nepoznali ani milující matku, neví, co to je harmonický partnerský vztah. A přitom chodí celá rodina do kostela a tváří se, že je všechno v pořádku. Když jsem poznával tuto temnou stránku naší společnosti, i církve, tak se mně začaly některé ty jistoty hroutit: přestal jsem chápat nerozlučnost manželství jako nepřekročitelný zákon, protože jsem viděl, že ty děti se můžou zachránit jen tím, že se jejich rodiče rozvedou. Poznal jsem, jak je relativní a někdy i nebezpečné spoléhat na autoritu kněze – protože ten o mnoha problémech svých farníků vůbec neví, a pokud ví, tak jim často nerozumí. A začal jsem pochybovat o tom, že Bůh v každé situaci člověka zachraňuje – protože jsem viděl příliš mnoho situací, kdy to neudělal.

Tak jsem se pomalu posouval do třetího stádia duchovního vývoje, které Scott Peck nazývá skepticko-individuální. Zařazuje do něj lidi, kteří upřímně hledají pravdu a využívají k tomu svůj kritický rozum, vědecké výzkumy, a taky svou životní zkušenost. To všechno může potvrzovat názor té instituce, ke které se hlásí, ale taky to s ní může být v rozporu. Přijmout ten rozpor je náročný a bolestný proces, doprovázený pocitem nejistoty, temnoty, ztráty iluzí, někdy i nepochopením od blízkých lidí. Proto se ho mnozí zaleknou. Přitom ale vydat se po této cestě nemusí znamenat ztrátu víry, spíš naopak, člověk postupně objevuje Boha v hlubší rovině svého bytí a setkává se s ním jiným, a třeba intenzivnějším způsobem.

Vím o mnoha lidech, kteří prošli, nebo právě procházejí touto fází duchovního vývoje. Často je k tomu přivedly bolestné zkušenosti: žena, která po rozvodu našla nového partnera a uvěřila, že ji Bůh stále miluje, i když církev ji odsoudila; konvertita, který se dlouho snažil chodit na bohoslužby, ale nakonec toho nechal, protože cítil, že ho to stále víc odvádí od Boha; nebo kamarád, který se mě ptal, jestli se ještě může považovat za katolíka, když nevěří v nanebevzetí Panny Marie. Rozumím jim, a zároveň se za ně modlím: ne aby se vraceli k tomu, co pro ně ztratilo smysl, ale aby na své duchovní cestě postoupili ještě o krok dál.

Protože pak přichází čtvrté stadium, které Scott Peck nazývá mysticko-komunitní. Říká, že "to je stupeň Ducha zákona, kde se lidé cítí hluboce spojeni s neviditelným řádem věcí, i když jej nedovedou zcela definovat." (NCN 188) V praxi to znamená, že nemusí popírat všechny ty zákony a pravdy víry, které jsou důležité pro člověka ve druhé fázi, ale kladou důraz spíš na jejich ducha než na literu. A taky vědí, kdy je můžou překročit nebo se jich vzdát v zájmu většího dobra. Tedy v zájmu lásky, protože láska je víc než přikázání.