Dotýkat se vrcholů

Jednou z cest, jak si uchovat naději, je stoupat na vrcholy. Pobyt na vrcholu však trvá jen chvíli, většinu času zabere cesta nahoru a dolů. I ta cesta však má smysl.

Život neprobíhá přímočaře. Má své výkyvy – jednou jsme nahoře, podruhé dole. Není divu: bolesti a zla je kolem nás – ale i v nás samotných! – stále dost. Může člověk dosáhnout vnitřního pokoje, aniž by zavíral oči před krutou realitou? Může člověk prožívat dobrý a krásný život, přestože se setkává s tolika věcmi, které dobré a krásné nejsou? Může člověk přijmout odpovědnost za tento svět, aniž by se utopil v beznadějnosti svého snažení?

Po celý život hledám odpověď na tyto otázky. A něco málo jsem objevil: ano, toho všeho je možné dosáhnout, pokud se člověk intenzivně a často dotýká vrcholů. Pokud zná cesty, po nichž se z každého "dole" dostane zase nahoru. Pokud ví o pramenech, z nichž tryská živá voda. Pokud hledá místa, na nichž se země setkává s nebem. Pokud je schopen vidět, jak se zlo proměňuje v dobro nebo jak z bolesti vyrůstá radost.

Dotýkat se vrcholů hor

    nohama

    očima

    duchem

Dotýkat se vrcholů života

     v radosti

     v poznání

     v kráse

Dotýkat se vrcholů lásky

    slovem

    srdcem

    činem

Na vrcholech nelze žít

    vrcholů se lze jen 

    dotýkat

Ale každý takový dotek

    zůstává v srdci

    dlouho

A jsou i doteky

    které v něm zůstanou

    navždy

I bez vrcholů

    je možné

    žít

Ale teprve vrcholy

     dávají životu

     smysl