Dobrý pastýř (4. neděle velikonoční)
Kdysi jsem v horách viděl pastýře: když přišel na dobrou pastvu, sedl si a ovce se v klidu pásly. Když se vydal na cestu, ovce šly poslušně za ním.
Ježíš tuto symboliku nevymyslel, běžně ji používali pro sebe už starověcí vládci, kteří chtěli být vnímáni jako dobří pastýři svého lidu. Ježíš vztáhl tento symbol na sebe, jako Boží syn – jeho zobrazení jako dobrého pastýře se v římských katakombách používalo dokonce dřív než symbol kříže. Když znám Ježíšův život a jeho slovo, následuji ho svým svědomím a intuicí, neustále vnímám, kde je a kam se pohybuje, pak budu vždycky na dobré cestě, a to dokonce i když to nebude idyla, i když bude třeba vichřice či bouřka. Poznal jsem to v nejtěžších chvílích svého života, kdy jsem jeho blízkost vnímal nejintenzívněji.
Ale církev pod tento pojem zahrnula i lidské pastýře – kněze, biskupy, všechny, kdo mají odpovědnost za vedení církve. Vstoupilo to i do terminologie: pastor, pastorace, pastorální teologie. A tady nastává problém: v pojmu pastýř je totiž obsaženo, že právě on nejlépe zná potřeby svých oveček, že ví dokonce lépe než ony samy, co je pro ně důležité. A že mezi ním a ovečkami je zásadní kvalitativní rozdíl: on je rozumný, ony nerozumné a nechápající. To platí pro Boha vzhledem k člověku, ale neplatí to pro žádného člověka – ani kněze, biskupa či papeže. Přesto se takové pojetí pastýřské služby v církvi prosadilo; dá se označit jako paternalistické. Spočívalo v tom, že kněz byl jediný duchovní vůdce, kterého měli věřící bezpodmínečně poslouchat nejen v otázkách morálních, ale i v otázkách spirituality, životního povolání, organizace života ve farnosti atd.
My však nežijeme v době paternalistických vládců, kteří by nejlépe věděli, co potřebují jejich poddaní. Tak to funguje nanejvýš při výchově dětí v rodině. My žijeme v době demokracie a lidských práv, kdy každý člověk je plně odpovědný sám za sebe a zároveň spoluodpovědný za rozhodování v politice i v církvi. Ano, i katolická církev se k tomuto pojetí přihlásila před 50 lety na 2. Vat. koncilu. Pojem pastorace byl přehodnocen tak, že jejím subjektem je každý křesťan, ne už pouze ten, kdo byl církví ustanoven jako kněz či biskup.
Přesto musíme konstatovat, že tato vize má stále daleko k realizaci:
- ve farních radách mají věřící jen poradní hlas, veškerou rozhodovací pravomoc má farář sám;
- náš církevní sněm před deseti lety skončil fiaskem, protože biskupové nepřijali mnoho návrhů přednášených laiky;
- mnoho kněží stále ve zpovědi dává lidem příkazy, jak se mají zachovat, aniž by znali a respektovali jejich reálnou situaci (zvláště v otázkách sexuality a manželství);
- v řeholních řádech dodnes přežívá paternalistické pojetí ve slibu bezpodmínečné poslušnosti.
Anthony de Mello vypráví příběh o návštěvníkovi, který žádal, aby se mohl stát Mistrovým žákem.
- Mistr pravil: "Můžeš se mnou bylet, ale nebuď bým následovníkem."
- "Koho tedy budu následovat?"
- "Nikoho. V den, kdy někoho začneš následovat, přestaneš následovat Pravdu."