Dobrá zpráva

Po celý život doprovázím někoho, kdo nese těžký kříž: děti z nabouraných rodin, manželé řešící neřešitelné krize, vězni, kteří nejsou schopni se vzepřít začarovanému kruhu zla. Chápu, že mnozí volí v beznaději sebevraždu, i když jako křesťan s ní nemohu souhlasit. Ztratili naději, že by jejich život ještě mohl být zajímavý, že by ještě mohl mít smysl.

Když jsem se v sobotu večer účastnil slavnostní vigilie, myslel jsem na ně, na ty své ztroskotance, na ty, kteří už to vzdali, i na ty, kteří ještě bojují. A viděl jsem je v souvislosti s velikonočním poselstvím: Ježíšova smrt znamená definitivní konec. Uplynou však pouhé dvě noci a jeden den a všechno je jinak. Ježíš žije. Celému světu, každému člověku tím říká, že smrt neznamená definitivní konec. Že i ze smrti existuje východisko. A že existuje východisko z každé lidské situace, ať je jakkoli beznadějná. To neznamená, že by muselo vždycky všechno dobře dopadnout – víme, kolik lidí se v tomto životě nedočká spravedlnosti nebo štěstí. Ale Ježíšovo vzkříšení ukazuje za horizont tohoto života. Jádrem křesťanské víry je evangelium – dobrá zpráva o tom, že život má smysl, i když se všechny pozemské naděje zhroutily.

To bych rád řekl zvláště vám, kteří jste se dostali do životních problémů: přišli jste o práci, splácíte dluhy, vážně jste onemocněli, zemřel někdo z vašich blízkých, prožíváte krizi manželství… Jako křesťané nejste sami, žijete ve společenství církve. Mějte odvahu svěřit se někomu, komu důvěřujete – žádné téma nesmí být v církvi tabu. S důvěrou odevzdejte svou bolest Bohu, on vám rozumí, protože sám také trpěl. A on vám ukáže řešení, protože sám vstal z mrtvých. Moje zkušenost s životními ztroskotanci je jednoduchá: jakýkoli problém lze vyřešit, pokud se spojí tři síly: člověk sám (jeho vnitřní potenciál), společenství kolem něj (rodina, přátelé, církev) a Bůh (svěřovat mu vše s bezmeznou důvěrou).

Ten první bod, vnitřní potenciál, jsem si zvláště uvědomoval, když jsem před velikonocemi poslouchal zpovědi mnohých z vás – tady v kostele, při duchovní obnově, v rámci kající bohoslužby před Květnou nedělí: už tím, že se člověk zbaví své pýchy a uvědomí si svůj podíl viny na situaci, do níž se dostal, objevuje cestu, jak pokračovat dál, jak jednat jinak, aby se ta situace zlepšila – nemá smysl házet vinu vždy na druhé. Většinou nejsme jen obětí, jsme také trochu viníky.

Pomoc společenství – nově pokřtění říkají: – chodili jsme do katechumenátní skupiny kvůli té atmosféře, kvůli tomu, že jsme byli spolu, že jsme cítili podporu církve. Podobně to prožívají vězni, když vytvářejí společenství křesťanů za mřížemi. Kéž by lidé ve všech svých problémech cítili podporu církve!

Bůh: Guy Gilbert říká, že každá modlitba je vyslyšena, i když ne hned a ne vždy takovým způsobem, jak bychom si přáli. Ale nemůžu s tím počítat, pokud se k němu nemodlím! Mnoho lidí říká: Bůh mě nevyslyšel. Ale prosili ho opravdu? Nejen jednou modlitbičkou, ale opakovaným třeba dlouhodobým, mnohaletým úpěnlivým voláním?

Nebojme se věřit radostné zvěsti! Je pravdivá!