Dialog, který proměňuje

Před třemi lety jsem zveřejnil komentář, který mně připadá aktuální i dnes. Stále se učíme respektovat odlišné názory, stále hledáme cestu, jak spolu komunikovat o konktroverzních věcech.

Chtěl bych dnes spolu s vámi přemýšlet o tom, proč je naše společnost i naše církev tak silně rozdělená, a co dělat pro její sjednocení. Začíná to – jako vždycky – v rodině. Často se setkávám s lidmi, kteří prožívají krizi nebo rozpad svého manželství. Třeba teď jeden čerstvý příběh: žena, od níž manžel odešel po patnácti letech společného života; většinu toho času mezi nimi neexistovala žádná něžnost ani důvěra, on jí opakovaně říkal, že už ji nemá rád, a ať si najde někoho jiného. Bolelo ji to, ale nehledala. Když se nakonec odstěhoval, tak se oběma ulevilo. A hlavně – když je teď táta s dětmi jen jednou za týden, věnuje se jim mnohem víc, než když s nimi bydlel. Aspoň tak to vidí maminka a má z toho radost.

Těch příběhů je spousta, každý je jiný, a ne vždycky se dá jasně říct, jestli to řešení je dobré, nebo na čí straně je větší vina. Kdysi jsem to viděl jednoduše: manželství je nerozlučné, rozvod je hřích, rozvedení, nebo dokonce ti, kdo žijí v církevně neplatném manželství, jsou pro ostatní křesťany pohoršením. Teď to vidím jinak: vím, jakou bolest ti lidé prožívají, a snažím se jim aspoň být nablízku, naslouchat, dávat najevo, že si jich stále vážím. A hlavně: pomoct jim, aby si i v takové situaci zachovali vzájemnou úctu a společně vychovávali dětí. To neznamená, že bych zpochybňoval nerozlučnost manželství, jen mám větší pochopení pro ty, kdo na ten krásný ideál nedosáhnou.

Ano, změnil jsem názor, protože jsem viděl zblízka mnoho bolestných příběhů. Naslouchal jsem těm lidem, mluvil jsem s nimi o tom, co prožívají, a ten dialog mě postupně proměňoval. Prožil jsem tedy to, ke čemu vybízí papež František v souvislosti se synodálním procesem: "Každé setkání vyžaduje otevřenost, odvahu, připravenost nechat se zpochybnit tváří a příběhem druhého. I když se někdy raději uchylujeme do formálních vztahů, setkání nás mění a často nám naznačuje nové cesty, o kterých jsme si nemysleli, že se jimi vydáme. Často nám právě tímto způsobem Bůh ukazuje cesty, po kterých máme jít, a vyvádí nás z našich unavených návyků."

Nechat se zpochybnit tváří a příběhem druhého! Jedna z obětí sexuálního zneužívání ze strany kněze mně vyprávěla, že víc než dvacet let nemohla jít do kostela. Vždycky, když viděla kněze v liturgickém oblečení, viděla svého zneužívatele, jak po noci, kterou s ním musela protrpět, v klidu a bez výčitek svědomí slaví mši svatou před plným kostelem. Tvář a příběh té ženy zpochybnil moje dosavadní pojetí církve, i můj pohled na lidi, kteří z církve odešli. Teď už vím, že ani všeobecně respektovaná role kněze nemusí být zárukou dobrého života. A pokud je zneužita, může způsobit ztrátu důvěry v církev nebo i ztrátu samotné víry v Boha. Na lidi, kteří podobným procesem prošli, už se nedívám s despektem, spíš si vážím toho, že tu bolest byli schopni unést.

Jenže vnímat takové příběhy a nechat se jimi proměňovat není samozřejmé. Stačí číst diskuse na sociálních sítích: kolik zbožných věřících odsuzuje spíše oběti než pachatele, kolik lidí, kteří jsou velmi dobře finančně zabezpečení, nevnímá problémy chudých a háže je všechny do hanlivé kategorie "nepřizpůsobiví". Nechat se zpochybnit tváří a příběhem druhého především znamená, že mám ke každému člověku úctu. Že mu opravdu naslouchám, čili slyším, co říká, přemýšlím o tom, beru vážně jeho zkušenost, i když je jiná než moje, a vnímám nejen to, co říká, ale i to, co cítí. A jsem schopen s ním mluvit nejen o vnějších věcech, jako jsou práce, peníze nebo politika, ale taky o tom, jak on sám to všechno prožívá: odborníci říkají, že nejdůležitější jsou pro člověka právě niterná témata – tedy taková, v nichž popisuje a reflektuje to, co se odehrává v jeho nitru. Ovšem ne každý je schopen o těchto věcech mluvit, a ne každý je schopen jim naslouchat. Mnozí manželé spolu žijí desítky let, ale o svých niterných tématech spolu nikdy nemluví. Mnozí kněží desítky let kážou a zpovídají druhé, ale do svého niterného prožívání nikdy nikoho nepustí. Mnozí politici pouští do éteru tisíce slov denně, ale o jejich niterném prožívání nevíme nic. Myslím, že jeden z mála, který to uměl, byl Václav Havel. A byl proto taky velmi zranitelný…

O tom je i náš synodální proces: naslouchat jeden druhému a vnímáním svých odlišných příběhů a zkušeností se proměňovat. Vnášet do naší rozdělené církve lásku a jednotu. K čemu nám je, když se navzájem bombardujeme zprávami, ve kterých stále znovu přesvědčujeme své kamarády, že my máme pravdu a oni jsou blbci? Nebylo by rozumnější přemýšlet, proč ten druhý vidí věci jinak než já? Co ho k tomu vede? Co asi prožívá ve svém nitru, když se ztotožňuje s názory, které mně připadají nesmyslné? Pak bych mu možná víc rozuměl, méně soudil, a třeba i hledal cestu, jak o věcech v klidu, racionálně diskutovat. A taky bych se za to modlil. Totéž platí pro veřejný život, pro politiku. Ne nadarmo teď třeba komentátoři připomínají, že je důležité, aby nová vláda brala v úvahu názory milionu voličů, jejichž hlasy propadly. Nově zvolený poslanec Hayato Okamura řekl, že se chce věnovat i voličům stran, které se nedostaly do sněmovny, včetně těch extremistických: "Já nad těmi lidmi neohrnuju nos. Když za mnou přijdou, jsem ochoten s nimi diskutovat. Moc mi leží na srdci služba chudším lidem, blíže okraji společnosti a znevýhodněným. To je důležité, protože sociální demokracie se do parlamentu nedostala, tak právě křesťanští demokraté by měli být nositeli sociální citlivosti." Kéž by se to Hayatovi podařilo uskutečnit!