Dejme prostor ženám

Mnohé ženy vnímají povolání ke kněžské službě, mají k ní všechny předpoklady, obětavě pracují v pastoraci. Proč by nemohly přijmout i jáhenské nebo kněžské svěcení?

Po depresivních tématech minulého týdne bych se chtěl vrátit k událostem, které mě naplňují aspoň nějakou nadějí. Pár týdnů potom, co se poprvé v historii stala žena prefektkou vatikánského dikasteria, jmenoval papež další řeholní sestru Raffaellu Petrini předsedkyní Governatorátu městského státu Vatikán. To je úřad, který představuje výkonnou moc ve Vatikánu, patří pod něj finanční hospodaření, vatikánská policie, pošty, muzea a další instituce, celkem asi dva tisíce zaměstnanců. A opět je to poprvé v dějinách, co má tuto výkonnou moc v ruce žena. Papež přitom jen tak mimochodem zdůraznil, že "ženy umí hospodařit lépe než my, muži".

O tom, že to papež František s rovností mužů a žen v církvi myslí opravdu vážně, svědčí nejenom tyto nominace. Začal třeba mluvit o tom, že je třeba "demaskulinizovat" církev. A už před časem pověřil italskou salesiánku Lindu Pocher, aby pro papeže a pro skupinu kardinálů, jeho nejbližších poradců, uspořádala sérii školení o roli žen v církvi. Před měsícem byly ty přednášky vydané i knižně, tak už se těším, až si je přečtu.

Podle sestry Lindy Ježíš "vždy překračoval rozdíly mezi pohlavími" a uznával jejich stejnou důstojnost. Zatímco dnešní kontext církve je "zejména mužský a je zde nerovnováha moci, stejně jako v každé jiné oblasti společnosti". Taky je přesvědčená, že neexistují žádné teologické překážky pro jáhenské svěcení žen. Vidí to však jako "velmi kontroverzní téma, ve kterém stále neexistuje shoda, zejména na úrovni hierarchie". Tímto tématem se teď zabývá jedna z pracovních skupin, které založil papež souběžně se synodou.

Na to navazuje otázka možnosti i kněžského svěcení pro ženy. O tom se ještě oficiálně nejedná, ale v pastorační praxi i v teologické reflexi se to objevuje stále častěji. Služebné kněžství je přece jen jedno, a uděluje se ve třech stupních – jáhen, kněz, biskup. Je tedy logické, že pokud by mohly ženy přijímat svěcení jáhenské, tak by už nic nemělo bránit tomu, aby měly přístup i k dalším dvěma stupňům.

Žen, které fakticky vykonávají službu jáhna, kněze, faráře, pastoračního pracovníka, v našem prostředí stále přibývá. Jejich kvalifikace, osobní předpoklady a často i pracovní náplň jsou stejné nebo velmi podobné tomu, co dělají jejich kolegové muži, jen s tím rozdílem, že oni většinou mají kněžské svěcení. Jen tak letmo jsem nahlídl do katalogu brněnských děkanátů a hned bylo jasné, že většinu samostatných pastoračních pracovníků nebo moderátorů pastoračních aktivit tvoří ženy. Osobně znám několik žen, které vnímají Boží povolání ke kněžské službě, mají k ní všechny předpoklady, velmi dobře a obětavě pracují už dlouhá léta v pastoraci. Proč by tedy to kněžské svěcení nemohly přijmout?

Jedna ze sto padesáti žen, jejichž svědectví před několika lety posbírala v Německu sestra Philippa Rath, říká: "Po třech letech ve službě pastorační asistentky se mě kdosi zeptal, zda se cítím povolána ke kněžství. Moje odpověď platí dodnes:

• Ráda bych provázela svatebním obřadem ty mladé páry, které spolu s manželem připravuji na svátost manželství.
• Lidem, kterým jsem léta přinášela eucharistii nebo jsem je navštěvovala, když byli vážně nemocní, bych také ráda udělila pomazání nemocných.
• Ráda bych také zpovídala ty děti, které připravuji ke svátosti smíření.
• Když připravuji rodiny na křest dítěte, tak bych je chtěla doprovázet i křestním obřadem.
• A ráda bych také slavila s lidmi večeři Páně, a ne pouze bohoslužbu slova."

A známý autor duchovní literatury Anselm Grün dodává: "Ze své zkušenosti v Rekolekčním domě, kde doprovázím muže i ženy pracující v církvi, vím, že ve spolupráci mezi kněžími a ženami dochází k mnoha zraněním. Ženy trpí jakýmsi nenápadným odmítáním, které neustále zažívají. A také by chtěly víc přispět svými schopnostmi, ale mají pocit, že je v tom někdo brzdí."

Ještě se vrátím k těm římským nominacím. Simona Brambilla, která vede dikasterium pro řeholní život, počítá s tím, že bude muset řešit hodně palčivých problémů: rychlý úbytek řeholního života hlavně v západním světě, sexuální, mocenské a duchovní násilí a zneužívání, ke kterému v některých řádech dochází, vztah mezi poslušností a autoritou, mezi věrností tradici a nutnými změnami. To všechno jsou problémy, o kterých se dosud nahlas nemluvilo, teprve skandály se zneužíváním a následná synoda nás donutily otevřít oči a brát to všechno vážně. Sestra Simona je přitom přesvědčená, že "duchovní autorita nesmí být vnímána jako moc a že je nezbytné, aby se řeholní společenství zavázala k nápravě, k obnově zdravých vztahů a aby vytvářela prostředí přijetí, podpory a společného růstu."

Když už mluvím o ženách, tak se taky musím zmínit o Istanbulské úmluvě. Mnozí křesťané ji vnímají jako propagaci nebezpečné genderové ideologie, která povede k destrukci tradiční rodiny. Já to tak nevidím. Ta úmluva je zaměřena proti násilí na ženách a domácímu násilí. A jde až k jeho příčině: k té dominanci mužů ve společenském, pracovním, ale i rodinném životě, která v naší kultuře stále přetrvává. Různé formy násilí a zneužívání jsou pak jejím důsledkem.

A platí to i pro církev. Jan Pavel II. napsal už před třiceti lety: "Jsme bohužel dědici dějin, které velmi nepříznivě ovlivnily a ve všech dobách ztížily cestu ženy, které byla upírána její důstojnost, jejíž přednosti byly deformovány, která byla často diskriminována nebo zotročována. To jí často bránilo být zcela sama sebou a ochudilo tak celé lidstvo o ryzí duchovní bohatství. Jestliže přitom selhala objektivní odpovědnost mnohých synů církve, upřímně toho lituji."

Papež tady mluví v minulém čase, ale myslím, že ten problém přetrvává v církvi i dnes. Jenže mnohým mužům ta jejich dominance vyhovuje. A možná i to je skrytým důvodem, proč někteří církevní představitelé Istanbulskou úmluvu tak hlasitě odmítají. Přitom je dobré připomenout, že dokonce i v silně katolických zemích jako je Polsko nebo Itálie, byla Istanbulská úmluva ratifikována už před jedenácti lety. A rozhodně tam po jejím přijetí nedochází k nějaké větší destrukci rodiny než u nás. Tak proč bychom se toho měli bát?

Sestra Linda Pocher počítá s tím, že proces, který povede ke skutečně rovnoprávnému postavení ženy nejen ve společnosti, ale i v naší církvi, bude dlouhý. Ale říká, že ačkoli cíle "jistě nebude dosaženo v příštích deseti letech", změna je "živá a nemyslím si, že by se dala znovu zastavit".