Dát životu smysl

Tento můj "pastorační příběh" byl mnohem delší, složitější... Nevím, jak ten kluk žije dnes, už léta jsem ho neviděl. Přesto mě jeho hledání, nalézání a rozhodování naplňuje nadějí.

Rozběh, odraz, skok do vody, ostrá bolest – a nic... Nemocnice, nehybnost, plačící maminka, týdny nadějí a definitivní ortel: narušená mícha, celkové ochrnutí, vozíček, částečná pohyblivost rukou. Tohle se stane zdravému klukovi ve třinácti letech! Dokončil poslední třídu základní školy, dostal invalidní, důchod, maminka o něj starostlivě pečovala. Jenže co teď se životem? Co když mě žádná holka nebude chtít? Co mám dělat, když nic neumím? To se tady mám do smrti nudit s mámou? Chodili za ním kamarádi, čas od času ho vzali do hospody, jinak koukal na televizi, četl časopisy, zkoušel jedním prstem každé ruky ťukat do počítače. A hlavně se nudil.

Jednou ho kdosi ze známých pozval na "spolčo", mezi mladé křesťany. Byla to trochu křeč, ale potěšilo ho, že ti zdraví lidé řešili podobné problémy jako on. A že jim v tom víra pomáhala. Najednou se objevilo cosi, o čem mohl přemýšlet.

Když jsem se s ním seznámil, bylo mu dvacet. Začal jsem ho příležitostně navštěvovat. Při jednom setkání jsem hned poznal, že má popito a zrovna dokouřil cigaretu trávy. Věděl, že s ním nebude řeč. Nechtěl, abych si o něm zkazil dojem, zároveň ale neuměl hrát divadlo.

"Hele, Michale, já vím, že si teď o mně můžeš myslet to nejhorší. Klidně si to mysli. Jenže co mám dělat? Doma mě to nebaví, život mezi hospodou a maminkou nestojí za nic, holky sice přijdou, ale stejně si mě nikdy žádná nevezme. Dělat nic neumím a vzdělání nemám, abych si na sebe aspoň mohl vydělávat – tak k čemu takovej život?"

"Ale já si o tobě nic hrozného nemyslím, Vašku! Já přece vím, jak na tom jsi, a nedivím se, že ses dostal zrovna do takovéhle situace. Jen mě mrzí, že se s tím nedá nic dělat."

"Nedá? Možná by se dalo, jenže to bych musel já něco udělat. Já totiž pořád pendluju někde mezi tím Bohem a trávou. Zatím mě drží tráva, protože je to jednodušší a příjemnější. Ale přitom kdesi v sobě cítím, že s Bohem by to bylo sice náročnější, ale aspoň by to někam vedlo. Jenže teď na to nemám, abych s tím praštil..."

Při další návštěvě mně řekl: "Představ si, Michale, že mě jeden kámoš požádal, abych mu napsal na počítači diplomku. Chápeš to? Já jsem to zvládl! A vydělal jsem si dva tisíce! Čert vem prachy, beru důchod, ale tohle bylo poprvé, co jsem si je sám vydělal! Já jsem schopnej těmahle mizernejma, zkroucenejma rukama si vydělat prachy! Chápeš to? To je přece fantasický!"

Byl jsem opravdu překvapený. Nečekal jsem, že se odhodlá k takovému výkonu. Měl jsem dojem, že jeho dlouholetá nečinnost už přerostla v chronickou lenost. Po další debatě se mně podařilo ho přemluvit, aby se přihlásil na střední internátní školu pro mládež s tělesným postižením.

Asi po roce studia mně řekl: "To bys nevěřil, Michale, jak mně ta škola pomohla! Já tam chodím s patnáctiletejma děckama, a já jim ve svých pětadvaceti v pohodě stačím. Strašně moc mně to dává! Hlavně už jsem si jistej sám sebou, vzrostlo mně sebevědomí. Už se nebojím, že jsem pozadu, že nesmím říct svůj názor, protože by se mně ostatní vysmáli. A taky začínám přemýšlet o křtu, navázal jsem tam kontakt s farářem, kterej je ochotnej mě připravovat."

"Vašku, já žasnu. Když si to srovnám s tím, co bylo před rokem, tak vidím ten skok, který jsi udělal. Ty si to možná ani neuvědomuješ, ale já to vidím. A mám z toho radost."