Cyril Martinek o kardinálu Trochtovi

7. dubna 1927 se narodil můj otec Cyril Martinek. Včera by tedy oslavil 97. narozeniny. Zemřel v roce 2018. V důchodovém věku se věnoval sociální nauce církve a studiu moderních českých dějin. Zanechal po sobě mnoho textů. V jednom z nich nabízí svůj pohled na kardinála Štěpána Trochtu, jehož 50. výročí úmrtí jsme si připomněli 6. dubna.

Hlavní odpovědnost za bytí a nebytí církve po roce 1948 padla na Josefa Berana jako na primase české církve a na Štěpána Trochtu jako vedoucího církevní delegace pro jednání s novým režimem. Trochta vyslovil své stanovisko v jedné diskusi s Čepičkou takto: "Zde se dotýkají dvě doktríny, které si nevěří a nevědí, zda bude soužití možné, či ne. Jedna považuje tu druhou za svého nepřítele. Pokud jde o ten boj, dočasně to máme prohrané." Trochta stejně jako Beran byl přesvědčen, že církev boji s ateistickým režimem neunikne. Domníval se však, že je třeba konfrontaci, ve které církev "dočasně" nemá šanci obstát, oddálit "za cenu obětí a ponížení". S tím však Beran nesouhlasil, podle něho musí církev z boje, který brzy pomine, vyjít neposkvrněná kolaborací. Posuzujeme-li tyto názory dnes, vidíme, že v něčem se mýlili oba. Beran v názoru, že se komunisté při moci dlouho neudrží, Trochta v mínění, že pomocí kompromisů je možné na komunistech něco "vyhandlovat" a docílit "vzájemně uspokojivého řešení". Čepička se však mýlil absolutně, protože se domníval, že režim, kterému slouží, tu bude "na věčné časy", Beran s Trochtou věřili, že dějiny světa řídí Bůh.

Na jaře roku 1949 zbavil biskupský sbor Trochtu plné moci k jednání se státem pro jeho přílišnou ústupnost vůči požadavkům režimu. Nesmiřitelného Berana odměnil režim 16 let trvající internací a vyhnáním z republiky, povolného a smířlivého Trochtu dvaceti pěti lety vězení. Berana ocenila církev kardinálskou hodností v roce 1965, Trochtu v roce 1973. Za heydrichiády v květnu 1942 byl Trochta zatčen a krvavě vyslýchán gestapem. Prošel několika koncentračními tábory, v Mauthausenu vláčel kameny po pověstných schodech smrti. Byl postřelen a v domnění, že je mrtev, byl na káře s mrtvolami vezen do krematoria. Probral se z bezvědomí a s pomocí spoluvězňů a táborového lékaře, rovněž mukla, přežil. Jako biskup měl obnovit diecézi, která ležela doslova v troskách. Jako heslo si Trochta zvolil: Práce, oběť, láska. Trochtova první návštěva Říma v roce 1948 ve funkci biskupa ad limina apostolorum spolu s arcibiskupem Beranem ho utvrdila v názoru, že v jednání se státem zvolil správnou taktiku.

Biskup Štěpán Trochta v litoměřické diecézi nepřestával v duchu své dosavadní taktiky usilovat o dialog s režimem. Někdy projevoval až neuvěřitelnou vstřícnost k požadavkům státní správy. Tak např. v říjnu 1951 vyzval osobním dopisem kněze své diecéze, aby se angažovali v akcích usilujících o zachování míru ve světě. Připomeňme si však, v jaké situaci se Trochta tehdy nacházel. Od začátku roku 1950 byl vězněn ve své rezidenci, a to způsobem, jaký nebyl aplikován u žádného z českých biskupů. Příslušníci StB se od něho doslova nehnuli dnem i nocí, doprovázeli ho až ke dveřím toalety, nespustili ho z očí ani v ložnici. Stres, jemuž byl Trochta trvale vystavován, vyvolal u něho vážné srdeční onemocnění, nervově se zhroutil, takže byl krátce i hospitalizován. V září 1950 odebrala státní správa jeho generálnímu vikáři P. Fr. Vlčkovi státní souhlas a novým biskupovým zástupcem a prakticky neomezeným pánem diecéze se stal "mírový kněz" Eduard Oliva, prodloužená ruka státní správy. Po formální stránce získal Oliva funkci v souladu s Kodexem církevního práva, ale podle téhož kodexu sotva platně, neboť jeho jmenování podepsal Trochta pod nátlakem.

V lednu 1953 byl Trochta i se svými nejbližšími spolupracovníky zatčen a rok a půl strávil ve vyšetřovací vazbě. Jako jiní zažil hlad, zimu, nedostatek spánku, šikanu, "boj o slovíčka" – jak protesty proti falšování protokolů označovali vyšetřovací referenti. Např. do protokolu, který byl už Trochtou odsouhlasen, vložili slůvko: špionážní. "Do Vatikánu jsem odeslal různé š p i o n á ž n í zprávy týkající se církevních a politických událostí v ČSR." O tom, co zažil v Ruzyni, se zmínil výstižnou větou: "K tomu se Němci nesnížili." V roce 1953 byl Trochta odsouzen na 25 let odnětí svobody. V roce 1960 byl propuštěn z vězení a režim mu povolil pracovat jen v dělnických profesích. Byl pak zaměstnán jako sanitář, údržbář a instalatér. Zemřel v roce 1974.