Co může udělat katolická církev pro lepší komunikaci se společností? (Universum, 2014)

16.08.2023

Často slyšíme názor, že česká katolická církev by se měla snažit zlepšit svou komunikaci se společností[1]. Problém je to dlouhodobý a oboustranný, navíc opakovaně vyživovaný populisticky vytvářenými proticírkevními náladami – naposledy v souvislosti s politickým projednáváním církevních restitucí.

Církev může účinně komunikovat s veřejností, pokud má jasnou představu o své roli ve společnosti, a zároveň zájem to společnosti sdělit. Některá aktuální vyjádření našich církevních přestavitelů nepůsobí v tomto smyslu příliš přesvědčivě. Např. pastýřský list biskupa Františka Radkovského ze 3. listopadu 2013[2] se omezuje jen na výzvu k hlubšímu duchovnímu životu a ke kvalitnější evangelizaci v rámci církevních společenství a farností, nehledá však ani příčiny současného stavu, ani další směry a možnosti křesťanského působení.

Na druhé straně bohatá a kvalitní činnost církevních škol, médií, sociálních zařízení či nemocničních a vězeňských kaplanů ukazuje, že v praxi už církev našla jednu ze svých klíčových rolí – jde o kategoriální pastoraci, tedy specifickou pastoraci různých sociálních skupin, bez ohledu na to, zda se jedná o lidi křesťansky věřící či církevně socializované. Nyní je třeba, aby tuto praxi reflektovala, analyzovala a postupně uváděla také do vzdělávání svých pracovníků (zejména budoucích kněží) i do svých vnitřních dokumentů a veřejných prohlášení. Náznak vidím např. v nedávném konstatování generálního sekretáře ČBK Tomáše Holuba, že "kategoriální pastorace je ROVNOCENNÁ pastoraci teritoriální."[3]

K tomu, aby církev našla své další role ve společnosti, je třeba naslouchat poptávce: půjde např. o kvalifikovaný dialog s naší intelektuální, poltickou a podnikatelskou elitou o etice ve veřejném životě, nebo o nabídku spirituálních hodnot křesťanství v takové podobě, která bude srozumitelná stále většímu množství duchovně hledajících lidí. To všechno a mnohé další společnost od církve očekává, k realizaci je však nutná vnímavost ke znamením doby, ochota k dialogu a schopnost pružně měnit institucionální i mentální struktury.

Každý dialog je obousměrný pohyb. Aby církev mohla být společnosti užitečná, musí naslouchat jejím problémům a potřebám. Zároveň musí být schopna srozumitelně komunikovat své poselství. Kde konkrétně je možné vést takový dialog? Kde jsou ony průnikové oblasti, v nichž se církev dostává do přímého kontaktu s necírkevní a nekřesťanskou veřejností?

První oblastí je život a práce věřících křesťanů v současném světě – naprostá většina z nich se denně setkává s velkým množství lidí nevěřících či dokonce církvi nepřátelských. Není nutné, aby křesťané hned slovně svědčili o své víře; podstatné je, že podle ní žijí – už tím se od většiny odlišují. Zásada z dob komunismu "mluv, jen když se ptají, ale žij tak, aby se ptali", neztrácí ani dnes nic ze své působivosti.

Druhou oblastí je komunikace církevních představitelů s představiteli společnosti: členů biskupské konference s vrcholnými politiky, biskupů s hejtmany a podnikateli, farářů se starosty a pracovníky neziskovek; sem patří také různá prohlášení církevních představitelů k otázkám, které zajímají veřejnost (např. dokumenty Rady Iustitia et Pax). Stále se bohužel setkáváme s tím, že představitel církve vystupuje z pozice majitele pravdy a přísného soudce soudobé morálky. Stejně smutné ale je, když představitel státu či byznysu dává najevo pohrdání církví a jejími zájmy a vystupuje z pozice moci. Více pokory a partnerství by jistě prospělo všem stranám.

Třetí oblastí jsou média, ať už ta církevní (rádio Proglas, TV Noe, křesťanské časopisy, weby apod.), nebo prezentace církve v médiích veřejných (Český rozhlas, Česká televize) či soukromých (noviny, časopisy, publikace apod.). Jistě nás může těšit, že křesťanská média se za dobu své existence jasně vyprofilovala, technicky a odborně se dostala na úroveň ostatních médií a získala si důvěru nejen věřících, ale i části necírkevní veřejnosti. Nedobrou službu naopak dělají církvi někteří jednotlivci a skupiny, kteří se prezentují jako reprezentanti církve, ale nabízejí (zejména na některých webových stránkách) názory a postoje, které už církev dávno opustila.

Čtvrtou oblastí je přímá služba církve veřejnosti v podobě církevního školství, zdravotnictví a sociální práce, a to včetně pastoračního působení v nemocnicích, věznicích či v armádě; tedy kategoriální pastorace, jak jsme zmínili v úvodu. Ve všech těchto oblastech se církev dostává bezprostředně k lidem a může s nimi komunikovat na téže úrovni, na níž komunikoval se svými učedníky i s veřejností Ježíš. Proto bych se chtěl na tuto oblast zaměřit podrobněji.

Často zdůrazňujeme, že výkladní skříní církve je její sociální práce (přibližně čtvrtina všech registrovaných sociálních služeb v ČR má křesťanského zřizovatele)[4] a školství (v současné době jsou v provozu 132 církevní školy s celkem asi 18 tisíci žáky a studenty)[5]. Ano, v těchto oblastech si katolická církev jistě uchovává vysoký kredit před veřejností; ale do jaké míry se jí daří skrze školské a sociální instituce vést dialog se společností o duchovních otázkách, o víře či o církvi?

Žáci a studenti církevních škol jsou ve své většině nevěřící (s výjimkou některých škol v regionech se silnou křesťanskou tradicí). Přesto se daří díky křesťansky smýšlejícím učitelům a části věřících studentů vytvářet na těchto školách přirozené křesťanské prostředí, v němž vládne větší míra vzájemné důvěry a vyšší etická úroveň. První zjištění, které si tak odnáší prakticky každý absolvent církevní školy, je nová informace o církvi a o víře: křesťanská víra není tak nesmyslná a křesťanské církve nejsou tak nebezpečné, jak to vnímá většina společnosti. Za další cenný plod církevního školství lze považovat spontánní nabídku křesťanských životních hodnot, které tvoří opozici vůči čistě individualistickému a konzumnímu smýšlení většinové společnosti. A konečně je třeba zmínit výchovu a vzdělávání jakési "křesťanské elity" – tedy lidí, kteří budou schopni v dospělosti, ve svém zaměstnání, veřejné angažovanosti i v soukromém životě nejen prožívat křesťanské hodnoty, ale také je s patřičným argumentačním zázemím předávat, vysvětlovat a propagovat. To není málo, když si uvědomíme, že ještě v minulé generaci většina křesťanských rodičů neuměla srozumitelně předat víru ani svým vlastním dětem.

Církevní školy tedy mají v sobě velký potenciál, který ještě neumíme plně využít. Klíčem je především kvalita učitelů, v níž by se mělo propojit několik dimenzí: odborná (kvalifikace a motivace pro daný předmět), osobní (autenticita, shoda slov se životem), pedagogická (učitelské dovednosti, láska k dětem) a náboženská (vlastní žitá víra, náboženská praxe, loajalita a zároveň kritický přístup k církvi). Učitelé i další zaměstnanci církevních škol by tedy měli mít možnost specifického celoživotního vzdělávání, které by posilovalo uvedené kompetence. Zde ještě stále plně nevyužíváme možností našich teologických fakult a vyšších odborných škol.

Specifický a zdaleka ještě ne plně využitý prostor pro komunikaci se společností se nachází v oblasti duchovních služeb ve veřejných institucích: v nemocnicích, armádě, věznicích a v různých zařízeních sociálních služeb. Zatímco armádní a vězeňské kaplanství se u nás začalo rozvíjet pod tlakem zahraničních standardů prakticky hned po pádu komunismu a brzy se stalo součástí legislativy, ve zdravotnictví a sociálních službách jde spíše o postupnou iniciativu zdola. Nebudeme se zde zabývat právními a finančními otázkami, pokusíme se spíše věcně zhodnotit význam těchto služeb pro komunikaci církve se společností a upozornit na oblasti, které je třeba nově promýšlet.

Kaplan či dobrovolný duchovní v sociální a zdravotnické oblasti má možnost setkávat se s lidmi v krizových životních situacích, kdy jim selhávají běžné mechanismy a stereotypy; nabízí jim specifickou službu, která je zaměřena na několik okruhů bytostných lidských otázek:

nemoc, bolest, tělesný či psychický handicap, umírání a smrt;
etické hodnoty a morální normy, jejich zdůvodnění, závaznost, příp. relativnost;
lidské vztahy, partnerství, láska, věrnost, sexualita, konflikty a jejich řešení;
vlastní selhání, vina, hřích, smíření, odpuštění, pokání a trest;
smysl života a světa, odpovědnost vůči transcendentnu, víra v Boha či božství, věčnost a posmrtný život.

Zkušenost ukazuje, že jen málokdo z běžného personálu sociálních a zdravotnických zařízení je schopen a ochoten komunikovat s klienty na tato témata. Nejblíže k nim mají asi psychologové a psychoterapeuti, těch však zpravidla není dostatek, aby pokryli potřeby všech klientů, a často se i oni některým tématům záměrně vyhýbají.[6] Práce duchovních je tedy v tomto smyslu jedinečná a nenahraditelná. Odborníci a praktici z příslušných zařízení a postupně i laická veřejnost si stále více uvědomují, že otevřít tento prostor kompetentním duchovním je v zájmu všech zúčastněných. Osobně se domnívám, že právě toto je oblast, kde i v budoucnosti budou křesťané jen těžko hledat konkurenci, neboť uvedená témata se dotýkají klíčových aspektů křesťanského poselství – Ježíš se přece zaměřuje především na potřeby člověka v nouzi.

Proč se tedy o duchovní službě v sociální a zdravotní oblasti tak málo ví a mluví? Proč k ní stále nejsou k dispozici ani legislativní předpoklady, ani finanční zajištění, ani dostatek kvalifikovaného personálu? Příčiny vidím v několika faktorech:

Klienti jen málokdy projeví zájem mluvit o svých existenciálních tématech; pokud tento zájem mají, pak často nehledají jako partnera k dialogu duchovního (vzhledem k negativnímu renomé, které mají církve a náboženství v naší společnosti). Rozhovor s duchovním naopak často požadují aktivní členové církví.
Personál nemocnic, věznic a dalších zařízení není připraven na to, aby přijal duchovního (kaplana) jako svého rovnocenného spolupracovníka. Vidí v něm jen prodlouženou ruku jeho církve, nikoli odborníka pro specifickou oblast pomoci klientům. To se projevuje i ve způsobu, jak jsou klientům představovány jeho služby.
Kapalni, kteří pracují v příslušných zařízeních, i dobrovolní duchovní, kteří do nich docházejí, se často soustřeďují výhradně (či přednostně) na náboženské služby věřícím své církve (modlitby, bohoslužby, svátosti apod.). Na potřeby duchovně hledajících, ale nábožensky či církevně uzavřených klientů reagují spíše výjimečně.
Vedoucí představitelé církví jsou stále primárně zaměřeni na klasickou pastoraci ve sborech a farnostech. Službu v sociální a zdravotní oblasti chápou spíše jako její doplnění než jako specifickou duchovenskou práci, vyžadující také přiměřenou odbornou i osobní kvalifikaci.
Politická reprezentace se stále veze na vlně proticírkevních nálad v souvislosti s restitucemi, proto není v jejím zájmu vytvářet větší prostor pro působení církví ve společnosti.

Jsem přesvědčen, že prostor pro komunikaci církve se společností existuje, a dokonce se v posledních letech zvětšuje. Otázka je, jak ho využijeme.

[1] V Universu např. v rozhovoru se sociologem Zdeňkem R. Nešporem; 3/2012, s. 22-23.

[2] Dostupný na https://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/.

[3] Na výročním setkání vězeňských kaplanů 21. 11. 2013.

[4] Viz Registr sociálních služeb na webových stránkách MPSV.

[5] Viz Rejstřík škol a školských zařízení na webových stránkách MŠMT.

[6] V poslední době se objevilo několik podnětných publikací, které toto téma otvírají: VOJTÍŠEK, DUŠEK, MOTL: Spiritualita v pomáhajících profesích (Portál 2012), SVATOŠOVÁ: Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? (Grada 2012).