Tirana
Pokud přijíždíte do hlavního města Albánie autobusem (vlakem se tam nedostanete, nejbližší nádraží je 18 km od centra a projíždí jím jen dva vlaky denně), budete muset vystoupit na nevzhledném parkovišti s nezpevněným povrchem bez jakýchkoli informačních tabulí. Jeden až dva kilometry do centra zdoláte buď pěšky, nebo městskou dopravou. A v centru nenajdete žádnou historii - jen současnost, která začíná obdobím komunistického režimu. V průčelí Národního muzea na vás dodnes hrdě dohlíží obrovská mozaika nadšených budovatelů komunismu.
Pak ještě narazíte na velikou jezdeckou sochu Skanderberga (obdoba našeho "koně" na Václaváku), albánského národního hrdiny z 15. století, který vyhrál desítky bitev proti Osmanům a dodnes ho uctívají všichni Albánci, přestože 70 % z nich jsou muslimové. Taky ovšem potkáte několik soch Matky Terezy, svaté řeholnice z 20. století, kterou si Albánci přivlastnili, i když se narodila ve Skopje v Makedonii a téměř celý život strávila v indické Kalkatě. Další tiranskou "pamětihodností" je pyramidové mauzoleum komunistického diktátora Envera Hodži, které nechala postavit jeho dcera až po jeho smrti, ale než ho stačili dokončit, padl režim, a dnes se po něm prohání kluci na skateboardech, kteří musí dávat pozor, aby se nezranili v jeho rozbitých skleněných plochách (roku 2011 byla schválena jeho demolice, ale v roce 2018 stále stálo).
Nakonec tedy to nejzajímavější, co v Tiraně najdete, jsou dvě katedrály - katolická a pravoslavná. Obě byly postaveny v nedávné době na místech, kde stály původní chrámy, které zboural Hodžův komunistický režim (spolu s dalšími více než dvěma tisíci katolických, pravoslavných a islámských svatyní).
Katolickou katedrálu svatého Pavla vysvětil vatikánský státní sekretář Angelo Sodano 26. ledna 2002. Podle údajů německé nadace Kirche in Not/Ostpriesterhilfe (Církev v nouzi) vznikla stavba za čtyři roky jako znamení opětovného zrodu albánské katolické církve po desetiletích komunistické diktatury. Na stavební plány a stavbu bezplatně dohlížel německý architekt Winfried Hinz. Vedle katedrály se nachází i nový arcibiskupský palác. Oba projekty podpořila nadace Kirche in Not celkovou částkou 664.500 eur. Pro albánské katolíky má chrám velký význam, protože žijí v diaspoře. Mezi 3,3 miliony obyvatel země nábožensky převládají muslimové, ke katolické víře se hlásí asi desetina obyvatelstva, pětinu populace tvoří pravoslavní křesťané.
Mnoho kostelů v Albánii, pravoslavných i katolických, je zasvěceno apoštolu Pavlovi, neboť Albánci jsou přesvědčeni, že Pavel byl osobně jejich prvním věrozvěstem (i když pro to neexistují věrohodné historické doklady). V průčelní stěně katedrály je moderní vitráž znázorňují obrácení apoštola Pavla před branami Damašku. V dalších vitrážích a obrazech dominují dvě současné osobnosti: Matka Tereza a papež František. Ten navštívil Albánii roku 2014 jako první zemi na evropském kontinentu v rámci svého pontifikátu. Předtím se vydal do Albánie Jan Pavel II. v roce 1993 - krátce po jejím osvobození z komunistické diktatury.
Pravoslavná katedrála Vzkříšení Krista byla vysvěcena o 12 let později, 1. června 2014. Oslav otevření chrámu se zúčastnili nejvyšší političtí představitelé Albánie: prezident, vůdce opozice a primátor hlavního města. Chrám je třetím největším pravoslavným chrámem v Evropě a je vystavěn ve velmi moderním stylu, který zároveň zachovává tisícileté kompoziční zásady pravoslavných chrámů. Je dílem amerických architektů z ateliéru Papadatos, kteří jsou známí stavitelé pravoslavných chrámů na americkém kontinentě. Budova chrámu získala v soutěži na Floridě v roce 2013 mezinárodní cenu za design.
Cesta z Tirany je o něco víc dobrodružná než cesta do Tirany. Musíte najít terminál, který vypravuje autobusy příslušným směrem: na sever (Skadar), na západ (Durres) nebo na jih (Elbasan, Berat). Znamená to ujít několik kilometrů z centra města a cestou se stále znovu ptát, neboť spolehlivé plánky města neexistují. Když konečně najdete ten "svůj" terminál a usednete do autobusu, můžete si vydechnout: jedete dál, viděli jste skoro všechno, co lze v Tiraně vidět (stačilo na to pouhých pár hodin) a hlavně jste viděli to, co z české perspektivy zatím vidět nelze: že náboženství se z myslí lidí a z jejich kultury vymazat nedá. Že čím agresivnější je protináboženská represe, tím houževnatěji se náboženské skupiny snaží přežít. A že když ta represe skončí, objevuje se v církvích nová vitalita. Katedrály v Tiraně jsou toho jasným důkazem.