Principy nové politické kultury (Fratelli tutti)

Příspěvek na VIII. Fóru dialogu České křesťanské akademie: Příčiny a globální důsledky války na Ukrajině a politická odpovědnost křesťanů.

Přeji všem hezké pozdní odpoledne a děkuji za pozvání na tuto konferenci. Jako pastorální teolog kontinuálně sleduji papeže Františka, který mě v mnohém inspiruje. Už tu byl dnes nejednou zmíněn, já bych tedy chtěl jeho pojetí nové politické kultury uvést do systematického rámce, který najdeme v encyklice Fratelli tutti.

Především: Jorge Bergoglio je člověk politický. Nikdy se tím netajil, naopak vždy se vyjadřoval k politice a zapojoval do politického života, už jako provinciál a biskup v Argentině. Dělal to záměrně, protože považuje politiku za nejvyšší lidskou aktivitu, jelikož má vliv na největší množství lidí - v dobrém i ve zlém. Vždycky se ovšem striktně držel zásady, že jako představitel církve nevstupuje přímo do mocenských pozic ani nepodporuje žádnou konkrétní politickou stranu či ideologii, ale nabízí politikům etická kritéria k jejich jednání. Tedy prakticky aplikuje sociální nauku církve. A jako papež ji teď taky aktivně vytváří - napsal dvě sociální encykliky, často se k politickým tématům vyjadřuje. Říká dokonce, že "Pastorace nemůže nebýt politická." Ti, kteří chápou křesťanství čistě jako duchovní záležitost, bez přesahu do společenského života, mu to vyčítají.

František pro vyjádření svého pohledu užívá pojem politická láska. Může to působit trochu romanticky, stařecky, ale on to nevymyslel, ten pojem je starý téměř sto let, poprvé ho použil Pius XI. roku 1927 v projevu k italské katolické federaci vysokoškolských studentů. František ho cituje a vysvětluje: "Jednotlivec může pomoct druhému člověku v nouzi, ale jestliže se spojí s dalšími a uvede v život procesy bratrství a spravedlnosti pro všechny, vstupuje na ´pole lásky v nejširším slova smyslu, totiž lásky politické´." (180) Názorně to pak vysvětluje v článku 186: "Je úkolem lásky být nablízku někomu, kdo trpí; úkolem lásky je ale také pracovat na změně společenských podmínek, které způsobily utrpení nějakého člověka, byť ho přímo neznáme. Pomůže-li někdo starému člověku přejít řeku, je to úkon lásky. Když pro něj politik vybuduje most, také to je úkonem lásky. Zatímco jeden člověk pomůže druhému tím, že mu opatří něco k jídlu, politik vytvoří pro druhého člověka pracovní místo, čímž prokazuje vznešenou formy lásky, která zušlechťuje jeho politickou činnost."

Jak se projevuje politická láska v praxi? Především solidaritou. Tady se FT zase odvolává na Pia XI. a jeho encykliku Quadragesimo anno z roku 1931, kde najdeme pojem "sociální láska". Tedy primární ohled na chudé, což je taky předpoklad společného dobra - tedy "univerzální lásky" (183). Dál ale papež říká, že situaci chudých by neměl politik řešit paternalisticky, nýbrž měl by je motivovat, aby sami hájili svá práva, což odpovídá principu subsidiarity (187). Dalším předpokladem politické lásky je úcta k pravdě: jde tedy o víc než o subjektivní cit, politik by měl znát realitu lidí a brát v úvahu odborné výzkumy (183). A konečně zájem o člověka, úcta k lidské důstojnosti, lidským právům (189-191). To všechno jsou projevy politické lásky v pojetí papeže Františka; přitom nejde o nic nového, neboť to všechno bylo už dříve formulováno v dokumentech sociální nauky církve.

Nové jsou však některé důrazy spíše metodického charakteru: jak přistupovat k politice, aby vyústila do těch výše zmíněných projevů? Z mnoha papežových vyjádření lze vyčíst tři klíčová slova: dialog, milosrdenství a osobní odpovědnost.

K dialogu vybízí František velmi často, i v kontextu současného konfliktu na Ukrajině. Až to někdy vzbuzuje pochybnosti, protože s diktátorem či teroristou nelze vést dialog. Ale většina politiků nejsou diktátoři ani teroristé, a tam ta výzva k dialogu smysl má. Je to reakce na extrémní vzrůst politické kontroverze, nesmiřitelnosti, až nenávisti mezi jednotlivými ideologickými směry nebo zastánci různých politických stran. A politici, místo aby tyto rozpory smiřovali, tak ještě přilévají olej do ohně. V encyklice FT věnuje papež tématu dialogu celou šestou kapitolu. V článku 203 říká: "Opravdový dialog ve společnosti předpokládá, že jsme schopni respektovat názor druhého a připustit, že může obsahovat legitimní přesvědčení nebo zájmy. (...) Vždyť v pravém duchu dialogu rosteme ve schopnosti pochopit význam toho, co říkají a dělají druzí, i když to nemůžeme přijmout jako své vlastní přesvědčení. (...) Nezapomeňme, že rozdíly jsou tvůrčí; vytvářejí napětí a v řešení napětí spočívá pokrok lidstva."

Pojem "milosrdenství" s poukazem na jeho všeobecnou platnost vycházející z milosrdenství Božího, je pro Františka charakteristický - krátce po svém nástupu dokonce vyhlásil pro celou církev Rok milosrdenství. Ve FT se ale zabývá jeho nejvíc kontroverzním uplatněním. Mluví o milosrdenství vůči těm, kteří se nějak zásadně provinili, způsobili druhým lidem fatální škody: od zločinců ve společnosti, kteří někoho okradli, zranili, zavraždili, až po zločince politické, kteří utiskují celé národy nebo vyvolávají krvavé válečné konflikty. Na jedné straně zdůrazňuje právo na sebeobranu: "Jsme povoláni milovat každého bez výjimky. Milovat utiskovatele ale neznamená dovolit mu, aby nás dál utiskoval, nebo ho nechat, aby si myslel, že jeho jednání je přijatelné. Naopak, opravdová láska k utiskovateli hledá způsoby, jak ho v jeho utlačování zastavit; znamená to zbavit ho moci, kterou neumí používat a která snižuje jeho lidství." (241) Zároveň nelze spáchané násilí zapomenout nebo bagatelizovat, a to ani s velkým historickým odstupem. Přesto je možné, a podle Františka dokonce nutné, odpuštění; prostě proto, aby se zlo nešířilo nekontrolovatelně dál: "Ti, kdo skutečně odpouštějí, nezapomínají. Rozhodli se totiž nepoddat té ničivé síle, která jim způsobila tolik utrpení. Přetínají bludný kruh a zastavují postup ničivých sil. Rozhodují se nešířit ve společnosti ducha msty, který se dřív nebo později vrátí, aby postihl je samé. Pomsta totiž nikdy doopravdy nevyřeší neštěstí oběti." (251). Je tady ovšem nutné rozlišovat mezi pomstou a trestem. Spravedlivý trest je samozřejmě nutný.

Třetí pojem - osobní odpovědnost - je základem Františkovy etiky: uvědomuje si, že katolická církev po staletí prosazovala etiku poslušnosti. To vedlo k dvojímu důsledku: osobní pasivitě a potřebě silného vůdce. Počínaje druhým vatikánským koncilem se církev posunuje k etice odpovědnosti: člověk, ve své důstojnosti před Bohem, by měl sám převzít odpovědnost za své jednání, a proto by měl kriticky přemýšlet i o požadavcích politických či církevních autorit. Zdá se ale, že velká část církve i společnosti chce jít opačným směrem: tváří v tvář složitosti světa a neschopnosti (či neochotě) přijímat odpovědnost si vybírají vůdce, kteří tvrdí, že vyřeší všechny jejich problémy výměnou za poslušnost a loajalitu. A to je podle Františka nebezpečné, protože moc, kterou jím takto svěřují, se dá snadno zneužít.

Tím se vracíme k válce na Ukrajině. Nelze v současné době očekávat nějaké znaky slušné politické kultury ze strany ruského režimu. O to víc ale padá odpovědnost na nás, na zbytek světa. Krize demokracie, která vedla k volbě autoritářských vůdců v mnoha státech vyspělého světa (včetně USA), začala dřív než válka na Ukrajině. Ta válka je ale mementem, kam až by mohla situace dojít, kdybychom tento trend nezastavili.

V kontextu Ukrajiny nás ještě zajímá kapitola o válce (255-262). Papež do ní dává i téma trestu smrti - ukazuje na historickou podmíněnost morálního hodnocení obou. Dřív církev prosazovala trest smrti, aby chránila společnost od zločince. Nedávno ale papež prosadil změnu v katechismu, kde říká, že trest smrti je nepřijatelný za jakýchkoli okolností, protože nedává člověku naději na změnu a je útokem proti lidské důstojnosti. Podobně válka: dřív církev vypracovala teorii spravedlivé války, ta už ale dnes je téměř nefunkční, protože málokdy lze rozlišit agresora od oběti. A zbraně, které dnes máme k dispozici, jsou násobně účinnější než ty dřívější, takže vedou k horším důsledkům. Proto "je dnes velmi nesnadné dovolávat se rozumových kritérií vypracovaných v dřívějších staletích a mluvit o možnosti spravedlivé války. Už nikdy válku!" (258) Podle papežových vyjádření z poslední doby se ovšem zdá, že ukrajinská válka ho přiměla ke korekci: v některých případech - a tato válka k nim patří! - je rozlišení agresora a oběti jednoznačné. Proto taky je možné - a nutné! - uplatnit nauku o spravedlivé válce.

Na závěr chci připomenout výzvu, kterou podepsal papež František spolu s velkým imámem Ahmedem Al-Tajíbem a připomíná ji na konci FT: "Ve jménu Boha a všech lidí dobré vůle přijímáme za svou kulturu dialogu jako cestu, vzájemnou spolupráci jako pravidlo jednání a vzájemné porozumění jako metodu a kritérium."