Církev po Františkovi

Synodální cesta nezůstane jen epizodou, která by skončila s volbou nového papeže. Proměnu církve zdola už nikdo nezastaví.

Katolická církev na celém světě ztrácí podporu a sympatie nejen okolního světa, ale i svých vlastních věřících. Přesto, když zemře papež, tak je z toho hlavní mediální zpráva, a mluví se o tom, jak na pozadí politického a ekonomického marasmu právě on ukazoval světu skutečné hodnoty. Třeba náš prezident, který o sobě tvrdí, že je nevěřící, napsal, že papež František "byl respektovaným duchovním lídrem, jehož opravdovost, síla ducha a přirozená pokora oslovily nesčetné množství lidí." Jak je možné, že hlava tak nepopulární církve je zároveň tak uznávanou globální autoritou?

Asi první, co nás napadne, je celková atmosféra naší doby: přitahují nás osobnosti, ne instituce. Spousta lidí prostě volí Babiše, a moc je nezajímá program jeho hnutí. Nebo jiní volí Fialu, a ne jeho politickou stranu. Nemyslím si, že je to ten nejlepší přístup. Ale ti lidé to tak prostě mají. A podobné to může být v církvi: lidé mají rádi papeže Františka, protože je milý, vstřícný, vtipný, má široké srdce, usměvavou tvář a na nic si nehraje. A tak ho oplakávají, když zemře, protože jim ta jeho tvář bude chybět. Ale církev, a tedy ani její program, ani evangelium Ježíše Krista, je moc nezajímá.

Nechci ale z takto povrchního přístupu podezřívat všechny, kdo se teď k zemřelému papeži vyjadřují. Náš prezident určitě ví, co říká, a myslí to vážně. Stejně jako šéfka Evropské komise, která napsala, že papež František "svou pokorou a čistou láskou k chudým inspiroval miliony lidí daleko za hranicemi katolické církve." A ještě bych chtěl citovat poselství od synodní rady ČCE, které mně připadá důležité hlavně z ekumenického pohledu: "Vážili jsme si ho jako výrazného svědka Kristova evangelia. Jako toho, kdo si všímal ve společnosti posledních, opomíjených, postižených a těch, kteří jakkoli selhali. S respektem k řádům a tradicím vždy kladl nade vše lásku ke konkrétnímu člověku v nouzi. Vnímal bolesti i zmatky světa, pro který měl stále slovo naděje. Učili jsme se od něho. Myslíme na něho s vděčností. Modlíme se za katolickou církev."

Takže, na jedné straně máme křesťany, často i kněze či biskupy, kteří svým jednáním a svými názory mnoho lidí odrazují, někdy přímo odpuzují. A na druhé straně máme křesťany, a mezi ně jistě patřil i papež František, kteří naopak druhé přitahují, jsou vnímáni jako vzory, jako ukazatelé cesty, jako přirozené autority. Jsem rád, že jich stále přibývá, a to i v tom našem malém českém rybníčku. Ještě před pár lety byli mediálně známí tak nanejvýš Tomáš Halík, Marek Vácha nebo Láďa Heryán. Dnes je tady Tomáš Petráček, Josef Suchár, Benedikt Mohelník, Josef Prokeš a mnoho dalších kněží. Nebo věřící laici jako Jaroslav Šebek, Jiří Kylar, Martin Vaňáč, Petr Kratochvil. A stále silněji slyšíme taky hlas odvážných žen jako je Marie Kolářová, Pavla Holíková, Magda Volková, Jiřina Kočí, Hana Svanovská, Klára Maliňáková, Anežka Hesová. A mnoho dalších, nemůžu je všechny vyjmenovat, tak mluvím jen o těch, které osobně znám.

Všichni tito lidé už vlastně naplňují příklad papeže Františka: ať je církev jakákoliv, ať se různí křesťané chovají jakkoliv, ať třeba věří nesmyslům nebo se dopouští zneužívání, ať třeba svým jednáním druhé odrazují nebo přímo odpuzují, tak já stále můžu být autentickým svědkem Ježíše Krista, můžu druhé přitahovat, můžu být vnímán jako vzor, jako ukazatel cesty. Přesně tak jako náš zemřelý papež.

A pak chci připomenout ještě jednu věc: za pár dní se sejdou kardinálové. Před volbou nového papeže budou diskutovat o tom, jakou chtějí církev, a kdo by byl nejschopnější ji k tomu cíli vést. Před tím minulým konkláve to probíhalo tak, že každý kardinál mohl sdělit svou vizi v tříminutovém příspěvku. Udělal to i Bergoglio. A ve své poslední knížce na to vzpomíná takto: "Tím projevem jsem nad sebou vynesl rozsudek! Ty necelé tři minuty mi změnily život. Když jsem domluvil, ozval se potlesk a pak mi bylo řečeno, že od té chvíle začalo mé jméno kolovat."

Co tam tenkrát řekl tak mimořádného, že to z něj udělalo papeže? Jednu jedinou věc: že církev je "povolána k tomu, aby vyšla ze sebe sama a vydala se směrem k periferiím, a to nejen zeměpisným, ale i existenciálním. Těm, kterých se týkají tajemství hříchu, bolesti, nespravedlnosti, nevědomosti a nepřítomnosti víry, všech podob chudoby." Pak ještě varoval, že "když to církev neudělá, když nevyjde sama ze sebe, aby evangelizovala, stává se sebevztažnou a pak skutečně onemocní. Církev, která žije sama v sobě, sama pro sebe. Je to jakýsi druh teologického narcismu." Ano, dnes už víme, že přesně o to, aby církev vyšla ze sebe, papež František po celých dvanáct let svého pontifikátu usiloval. Nejen svým osobním příkladem, ale také tím, jak proměňoval mentalitu i struktury církve.

Teď se mnozí ptáme, co bude dál. Bude příští papež pokračovat v reformách, které František započal, ale ještě zdaleka nedokončil? Stane se církev opravdu více vstřícnou, více otevřenou, více synodální, nebo celý ten jeho projekt skončí v propadlišti dějin?

Zdeněk Eminger je přesvědčen, že "Synodální cesta církve nezůstane jen epizodou, která by skončila s volbou nového papeže. Proměnu církve zdola už nikdo nezastaví." Ano, podobně to vidím i já. Má to ale jednu podmínku: aby bylo dost lidí právě zdola, kteří budou na té proměně pracovat. Jak už jsme si mnohokrát řekli, nemůžeme reformu očekávat jen shora, od kněží a biskupů. Jednak proto, že mnozí z nich na to opravdu nejsou připravení ani osobně naladění, a jednak proto, že takové čekání by bylo zase jen klerikalismem: my jsme ty poslušné ovečky, které čekají na příkaz svých pastýřů.

Ale my nemáme jen pasivně poslouchat, my máme aktivně spolupracovat! To znamená třeba diskutovat s knězem či biskupem jako s člověkem sobě rovným; nastolovat otázky, které byly dosud v církvi tabuizovány; nebát se říkat veřejně názory, které považujeme podle svého svědomí za správné; vytvářet společenství a organizovat křesťanské aktivity, aniž by za nimi vždycky stál kněz či biskup. Myslím, že toto všechno je součástí synodální cesty, jak si ji představoval papež František, a věřím, že to bude v nezmenšené míře pokračovat za jakéhokoliv dalšího papeže.

A pak je tu ještě jeden důležitý moment, vlastně ten nejdůležitější, opět slovy Zdeňka Emingera: "Je to Bůh – srdce církve. Zůstaňme spolu s Františkem věrni víře univerzální církve, že ji vede sám Trojjediný Bůh. Nechystá se žádný dramatický zvrat v životě naší církve. Pán nedopustí, aby ji pro sebe uchvátila skupinka lidí a aby s ní zacházeli jako se svým majetkem. Bůh je srdcem církve. Církev tepe jeho vnitřním životem." Ano, díky za tato slova, díky za tuto víru. I když víme, že se církev mnohokrát v dějinách vydala po špatných cestách, tak zároveň víme, že jí Bůh vždycky dal sílu k vnitřní obnově, k reformě, k návratu na cestu Ježíšovu. Věřím, že tuto obnovu, reformu, návrat na cestu Ježíšovu prožívá naše církev právě dnes. A věřím, že to bude pokračovat i za příštího papeže.