Církev naslouchající

Přípravný dokument na druhé zasedání synody o synodalitě vzbuzuje naději.

O prázdninách jsem prožil pár dní ve společenství starokatolické církve. Pozvali mě na svůj týden duchovní obnovy, abych jim tam přinesl nějaké impulzy. Musím říct, že to pro mě byla silná ekumenická zkušenost. Starokatolíci jsou nám římským katolíkům asi nejblíž, protože uznávají apoštolskou posloupnost a sedm svátostí stejně jako my. Oddělili se až v 19. století, když nepřijali dogma o neomylnosti a jurisdikčním primátu papeže, které vyhlásil první vatikánský koncil. A mají velký zájem znovu se s námi sjednotit.

Když jsem z té akce odjížděl, tak jsem měl dojem, že jsem možná získal víc já od nich než oni ode mě. To nejsilnější byla asi žitá a naprosto samozřejmá synodalita. Biskup, několik kněží i jedna žena, která přijala kněžské svěcení, tam byli i se svými rodinami, všichni se zapojovali do společných diskusí, nikdo neměl žádná privilegia… Starokatolická církev má Episkopálně-synodální zřízení. To znamená, že ji řídí biskup a jednotlivé farnosti vede kněz; ti mají moc udělovat svátosti stejně jako u nás. Rozdíl je ale v tom, že rozhodovací pravomoc už nemá farář či biskup sám, ale mají ji kolektivní orgány – synoda nebo farní rada, a v nich musí být vždycky víc laiků než duchovních. Evidentně to funguje, tak jsem jim to trošku záviděl… a říkal jsem si, jak my tady v rámci synody klopotně vymýšlíme něco, což už je dávno vymyšlené i vyzkoušené.

Asi si tím musíme projít, protože tradici, která nás svazuje tisíc let, nelze jen tak ze dne na den odhodit. A jsem vděčný papeži Františkovi, že měl odvahu se do toho pustit. O synodě jsem tady naposledy mluvil někdy v květnu, od té doby se událo spousta věcí, tak stojí za to se k ní zase vrátit. Především: 9. července bylo vydáno Instrumentum laboris, tedy pracovní nástroj k letošnímu podzimnímu zasedání, který mapuje celý dosavadní proces, a navrhuje témata, o kterých by se mělo jednat. Druhé plenární zasedání začne ve Vatikánu za dva týdny, 2. října.

Kdybych měl říct, co mě na tom přípravném dokumentu nejvíc zaujalo, tak to bude jedno slovo: naslouchání, naslouchat. Opakuje se tam víc než 50x. Naslouchat na prvním místě Bohu, Božímu Slovu, Duchu svatému. Pak taky naslouchat jiným křesťanům, vnímat jejich odlišné názory či zkušenosti a přemýšlet o nich. A konečně naslouchat těm, kdo jsou chudí, nemocní, bezmocní, sociálně vyloučení, nebo taky z církve vyloučení… Tomáš Halík k tomu řekl, že "Bůh, kterého vyznáváme, mluví v mnohohlasu Písma a mnohohlasu tradice. Mluví skrze učitelskou autoritu pastýřů a teologů i skrze nonkonformní a mnohdy nevítané hlasy proroků. Mluví skrze mystiky i skrze každodenní praxi Božího lidu. Mluví skrze "znamení doby" – skrze události v dějinách, společnosti a kultuře. Semena jeho Slova jsou bohatě rozeseta do polí různých kultur, nacházíme je i ve filozofiích, náboženstvích a umělecké tvorbě po celé planetě."

Slyšel jsem o jakémsi knězi, že si vždycky důkladně připraví nedělní kázání, ale když se pak lidé sejdou na farní kafe, tak se vytratí. Zaleze do svého pokoje a tam se za ně modlí. Ale já si říkám: co když na něj Bůh čeká právě u toho kafe, co když mu chce něco říct právě skrze ty farníky, kteří tam sdílí své životy? Nebo jiný, který s lidmi sice diskutuje, ale vždycky, když mají jiný názor než on, tak řekne: "ne, nemáte pravdu. Je to tak, jak říkám já. Protože to řekla církev. Protože je to napsáno v Katechismu. Protože já na to mám svěcení!"

Ano, příliš dlouho jsme byli zvyklí, že kněží a biskupové přece vědí, že jen mluví a nemusí naslouchat, že mají vždycky pravdu. A jen těžko se toho zbavujeme, dokonce to od nich sami vyžadujeme: pořád se ptáme, co na to říká ten či onen kněz, pořád považujeme jeho názor za jaksi důležitější než názor někoho jiného. Já to vidím v reakcích na tyto komentáře. Jedni říkají: to jsem rád, že takhle mluví i nějaký kněz! A druzí: jak si může dovolit tohle říkat, když je to přece kněz? Ale já přitom nemám žádné lepší poznání než ti, kdo nemají kněžské svěcení! Jsem stejně omylný jako každý jiný člověk. Mnozí laici mají i teologické vzdělání, nebo životní zkušenosti, jaké my kněží často ani nemůžeme mít. Tak proč by jejich názor měl mít menší váhu? A proč by nemohli kázat v kostelích?

Synodní dokument přitom jasně říká, že "církev je založena na schopnosti naslouchat." A pak to konkretizuje: má se k tomu využít struktura farních a diecézních rad – ekonomických nebo pastoračních, které už dávno existují. Mělo by však dojít k několika změnám: církevní právo musí stanovit tyto rady jako povinnost – dnes jsou pastorační rady pouze doporučené. Za druhé musí stanovit, aby většinu jejich členů nejmenoval klérus, ale aby byli pověřováni jiným způsobem, jelikož mají reprezentovat složení daného společenství. Za třetí musí ty rady mít skutečnou pravomoc – nesmí tedy být tak snadné jako teď, aby farář či biskup rozhodl v rozporu s názorem většiny. Výslovně se zde říká, že "autorita se nemá od názoru rady odchýlit bez přesvědčivého důvodu." A že "opakující se formulace v kanonickém právu, která hovoří o "hlasu pouze poradním" snižuje hodnotu rady, a musí být proto změněna". A konečně čtvrtý návrh, ten se týká transparentnosti: členové každé rady musí mít přístup ke stejným informacím jako farář nebo biskup – jinak nemůžou kompetentně spolurozhodovat.

Připadá mně to docela jednoduché a myslím, že v leckteré farnosti už to takhle funguje. Ale jinde asi ne. Takže teď jde o to, aby se to stalo samozřejmostí v celé církvi.

Další důležitý návrh se týká kontroly zdola: v článku 77 se píše, že "Praxe skládání účtů představeným se v průběhu staletí zachovala, je třeba ji však obnovit v opačném směru, ve vztahu autority vůči společenství." Tedy biskup, farář by měl taky skládat účty svým farníkům. Na to zatím nejsme zvyklí. Proto se mohly tak dlouho zatajovat případy zneužívání mezi kněžími, proto se dnes často dlouhé roky neřeší situace farností, kde farář evidentně nedostačuje svým úkolům.

A ještě připomenu jeden návrh: světovou církev je třeba decentralizovat. Což znamená "uznat biskupské konference na úrovni států, regionů nebo kontinentů jako církevní subjekty vybavené doktrinální autoritou, přijmout sociokulturní rozmanitost v rámci církve a podpořit liturgické, disciplinární, teologické a duchovní projevy, které odpovídají různým sociokulturním kontextům." Tak to doslova říká ten dokument. V praxi to může znamenat, že se církev v různých částech světa bude rozvíjet odlišným způsobem nebo jiným tempem. Že třeba někde se zachová povinný celibát pro kněze a jinde ne. Nebo někde bude papež jmenovat biskupy a jinde se budou volit. Nebo někde bude církev žehnat stejnopohlavním párům a jinde nebude. Pak by třeba odpadl problém, který má dnes spousta lidí s církví v Německu. Jejich synodální cesta jde jiným tempem než ta světová. Ale v decentralizované církvi by se tyto odlišnosti prostě respektovaly.

Tak uvidíme, co nám synoda přinese. Myslím, že ty návrhy jsou docela nadějné, a věřím, že Duch svatý nám ukáže, kam až můžeme jít.