Chudoba

Tento text vychází z příspěvku na provinciální kapitule Salesiánů dona Boska v lednu 2022. Jeho cílem bylo ukázat na různé podoby chudoby, s nimiž se setkáváme v našem prostředí, a vnímat je jako výzvu pro naši výchovnou a pastorační činnost. Vedle chudoby materiální jsme se zaměřili zejména na chudobu ve vzdělání a výchově, na chudobu morální a duchovní.

Chudoba, jak ji definují sociální vědy, je situace, kdy lidé nemají dostatek prostředků k zajištění své existence v dané společnosti. Absolutní chudoba (extrémní chudoba, bída) je nedostatek základních životních potřeb (jídlo, pitná voda, zdravotní péče, přístřeší, vzdělání). V současné době je definována Organizací spojených národů jako živobytí za méně než 1,90 USD na osobu a den. V takové bídě dnes žije asi 600 milionů lidí, tedy necelých 8 procent globální populace. Tento poměr se dlouhodobě snižuje, zejména díky ekonomickému rozvoji Číny a dalších lidnatých států. V našem prostředí se s extrémní chudobou setkáme jen výjimečně, protože základní potřeby i těch nejchudších obyvatel jsou ošetřeny sociálním systémem.

V bohatých státech se zabýváme spíš relativní chudobou, která je důsledkem společenské nerovnosti. Ta se měří různými metodami, z nichž nejběžnější je příjmová chudoba. Orgány EU stanovují její práh na 60 % mediánu příjmů v daném státě. Ten u nás v loňském roce činil 14 tisíc Kč čistého měsíčně u samostatně bydlící osoby, nebo cca 30 tisíc u čtyřčlenné domácnosti. Pod touto hranicí žilo přes 900 tisíc obyvatel, tedy 8,1 %. V rámci Evropy patříme mezi země s nejnižší mírou chudoby, naopak nejhorší situace je v Rumunsku a Bulharsku. Průměr EU je kolem 16 %.

Jiným kritériem je tzv. materiální deprivace. Jde o situaci, kdy si domácnost nemůže z finančních důvodů dovolit alespoň 4 z devíti definovaných položek. Jde o možnost zaplatit neočekávaný výdaj (ve výši do 12 tis. Kč), jíst maso, drůbež nebo ryby každý druhý den, dostatečně vytápět byt, zaplatit ročně všem členům domácnosti alespoň týdenní dovolenou, mít pračku, barevnou televizi a telefon, používat osobní automobil a hradit náklady spojené s bydlením. Materiální deprivací u nás trpí asi 7 % obyvatel, v rámci EU patříme do nejlepší třetiny; na posledním místě je Bulharsko (asi 30 %).

Giniho index udává míru nerovnosti ve výši příjmů. Pohybuje se mezi 0-1, čím jsou vyšší příjmové rozdíly, tím je index vyšší. ČR je tradičně rovnostářským státem, Giniho index má na hodnotě 0,25, průměr EU je 0,3. Mezi nejhorší státy opět patří Bulharsko s hodnotou 0,34.

Nejkomplexnější metodou měření chudoby je tzv. Index lidského rozvoje (Human development index, HDI), který nezůstává jen u materiálních kritérií (HDP na obyvatele), ale bere v úvahu taky úroveň vzdělání (gramotnost obyvatelstva staršího 15 let a počet dětí přihlášených do školy) a kvalitu zdravotní péče (střední délka života). Mezi 190 státy světa zaujímá Česká republika 26. místo, v rámci Evropské unie třinácté.

Na první pohled bychom tedy mohli být spokojeni, míra chudoby je v ČR vzhledem k evropskému průměru poměrně nízká. Bližší pohled ovšem ukáže, že dalších 20 % našich obyvatel žije jen těsně nad hranicí chudoby a může do ní i při malém výkyvu spadnout. Jak se píše ve zprávě Poverty Watch Report 2021, kterou vydala Evropská síť proti chudobě, "tato třída permanentně ohrožených je určitým českým specifikem - jedná se o tzv. pracující prekariát, lidi se solidním vzděláním (nezřídka i VŠ) a potenciálem prosperovat, nicméně pobírající nízké příjmy a nevlastnící žádný větší majetek."[1] Statistiky navíc nezahrnují jedince zatížené exekucemi, jejichž příjem se jeví jako průměrný, ale po povinném stržení dlužné částky už by mohli být zařazeni mezi příjmově chudé - takových je u nás kolem 9 %.

Křesťanské církve a jejich charitní a diakonické instituce mají na tomto poli bohaté zkušenosti, jejich aktivity ve prospěch chudých jsou nepřehlédnutelné. Materiální chudoba má však negativní vliv na mnoho dalších oblastí života člověka: na jeho vzdělání, kulturní zájmy, zdravotní stav, možnosti pracovního uplatnění, na jeho schopnost prosazovat své zájmy a také na jeho duchovní ukotvení, stupnici hodnot a z ní plynoucí morální zásady. Příčinná souvislost zde ovšem není jednoznačná: mnozí materiálně chudí mohou mít dobré vzdělání, vysokou etickou odpovědnost i duchovní hloubku. A naopak mnozí materiálně bohatí mohou žít v kulturní, duchovní i morální bídě. I když tyto fenomény nelze měřit ekonomickými kritérii, stojí za to je vnímat a hledat, jak na ně můžeme reagovat z pozice křesťanů. Zde se zaměříme jen na vybrané oblasti.

Nejpřesnější data máme pro oblast vzdělání: podle loňského sčítání obyvatel u nás žije asi 700 tisíc dospělých občanů (8 %), kteří mají pouze základní vzdělání (i nedokončené). Přitom v roce 1991 jich bylo kolem 30 %, vzdělanostní chudoba se tedy za 30 let výrazně snížila. Ze strany křesťanských církví v této oblasti pomáhají nejen kvalitní církevní školy, ale zejména nízkoprahová střediska pro děti a mládež, provozovaná salesiány, Charitou a dalšími církevními subjekty. Navštěvují je děti ze sociálně slabých rodin nebo z vyloučených lokalit, které díky nabídce doučování mohou úspěšně dokončit základní, případně střední školu.

Ještě větší problém můžeme vidět v oblasti výchovy: tam se projevuje chudoba jak v prostředí materiálně chudých, tak i na opačném pólu sociálního spektra - v rodinách bohatých podnikatelů, politiků nebo umělců. Snadný přístup k luxusnímu zboží, cestování či drogám, stejně jako častá nepřítomnost rodičů může vést k deformaci stupnice hodnot a k životním postojům nadřazenosti, nezájmu o druhé, zaměření jen na vlastní konzumní užitek. Pokud se takto (ne)vychovaní mladí lidé dostanou později k politické či ekonomické odpovědnosti, může to mít katastrofální důsledky, jak to vidíme už dnes u části politiků a podnikatelů. V křesťanských výchovných a vzdělávacích zařízeních se s těmito mladými lidmi běžně nesetkáme, výjimkou mohou být některá církevní gymnázia.

Tím jsme se dotkli další oblasti, kterou můžeme označit jako morální chudobu. Aniž bychom upadali do naříkavého moralizování, musíme konstatovat určitý posun: morálka byla vždy chápána jako obecně sdílený systém hodnot a pravidel. Právě to obecné sdílení však je dnes narušeno. Umožnily to zejména média a sociální sítě. Hodnoty a pravidla už nejsou sdíleny celou společností, ale každý si je vytváří podle vlastní volby a sdílí je v bublině stejně smýšlejících. Dokonce i to, co jsme ještě před několika lety mohli považovat za sdílené hodnoty evropské civilizace - lidská práva, úcta k odlišnosti, solidarita s chudými, - se dnes u velké části veřejnosti ocitá v troskách v důsledku vlivu konspiračních teorií, dezinformačních kampaní a extremistických politických hnutí. A církev, která mohla být donedávna vnímána jako morální arbitr, o tuto výsadu přišla, když se projevilo její skandální selhání v oblasti sexuálního a mocenského zneužívání.

Chceme-li jako křesťané, jako církev přispět ke zmenšení morální bídy, nezbývá nám než začít s pokorou úplně od začátku: budovat církev, která bude více transparentní, více věrohodná, více odpovědná. Která nebude jen napomínat druhé, ale začne sama od sebe. To je velký úkol, před kterým dnes naše církev stojí a jehož prvním krokem je synodální proces vyhlášený papežem Františkem.

Tím se dostáváme k poslední podobě chudoby, a tou je chudoba duchovní. Jako křesťané ji máme spojenou s vírou či nevírou v Boha, v Ježíše Krista. Ale můžeme ji vidět i v širším kontextu spirituality jako vnitřní dimenze člověka. Rozvíjet svůj duchovní rozměr znamená otvírat se bližním, přírodě, Bohu. Znamená to hledat smysl konkrétní životní situace, nacházet v ní své poslání, hledat pravdu a žít v pravdě. Na tuto cestu duchovního hledání se vydává mnoho lidí, často i ti, kdo v Boha nevěří. Jiní, a to i věřící křesťané, duchovní cestu odmítají: buď si vystačí s naivní, často fundamentalistickou vírou svého dětství, nebo považují duchovnost za zbytečnou nadstavbu, která jim brání v cestě za konzumním štěstím.

Myslím, že zde je naše úloha nejdůležitější - a zároveň nejtěžší. Protože jde na prvním místě o boj proti duchovní chudobě ve vlastních řadách, ve vlastní církvi. A pak o společné hledání s těmi, kdo hledat chtějí. Takových lidí není málo: svědčí o tom skutečnost, že při sčítání lidu se milion občanů přihlásilo k víře, ale ne k církvi. Nebo že v knihkupectvích najdete desetkrát víc esoterických titulů než křesťanských. V rámci náboženského supermarketu nemáme jinou možnost, jak této situaci čelit, než zlepšovat svou konkurenceschopnost. Máme co nabídnout: "Evangelium je pravou protilátkou na duchovní bídu. Křesťan je povolán k tomu, aby do každého prostředí přinášel osvobozující zvěst, že existuje odpuštění spáchaného zla, že Bůh je větší než náš hřích, že nás vždy nezištně miluje a že jsme stvořeni pro společenství a pro věčný život. Jde o to, abychom následovali a napodobovali Ježíše, který, plný lásky, vyšel vstříc chudým a hříšníkům jako pastýř za ztracenou ovcí. Ve spojení s ním můžeme odvážně otevírat nové cesty pro evangelizaci a pro povznesení člověka."[2]

Slovo chudoba je klíčovým pojmem Starého i Nového zákona, péče o chudé - diakonie - je jedním z konstitutivních prvků církve. Teologie osvobození i sociální nauka církve si klade za cíl snižovat chudobu ve všech jejích podobách. Když jsme se tímto tématem zabývali na provinciální kapitule, položili jsme si na závěr tři otázky, které platí nejen po salesiány, ale pro každou církevní obec či instituci, i pro každého křesťana:

• S jakými typy chudoby se setkáváme ve svém životě a ve své práci?
• Je naše pomoc chudým kvalitní a dostatečná? Co můžeme dělat lépe?
• Vidíme ve svém okolí další osoby nebo skupiny, které trpí chudobou a dosud k nim nesměřuje žádná pomoc? Můžeme i pro ně něco udělat?

[1] https://www.charita.cz/res/archive/027/003452.pdf?seek=1634287641

[2] Poselství papeže Františka k postní době 2014.