Čas prázdných kostelů

Co vyvede církev z krize? Věrnost tradici, nebo odvaha k reformám?

V krakovské diecézi v Polsku se letos v prvním kole přihlásil do semináře jediný zájemce o přípravu na kněžství. V místě, kde kdysi působil Karol Wojtyla, to považují za katastrofu. Přitom je to jen další známka rychlého poklesu kněžských a řeholních povolání v celém Polsku. Před dvěma lety tam bylo vysvěceno 264 nových kněží, loni 212 a letos už jen 192. A navíc, jak říká jeden z jejich vyučujících, "do seminářů se často hlásí mladí dezorientovaní muži, kteří nemají dostatečnou intelektuální úroveň ani emocionální stabilitu".

Jiný příklad: Boston, severní Amerika, stát Massachusetts, kde ještě do nedávna tvořili katolíci většinu obyvatel a 80 % z nich chodilo každou neděli do kostela. Rozvíjelo se církevní školství, přibývalo kněží a řeholních sester, katolíci ovládli i místní parlament. Zhruba posledních třicet let jdou ale všechna čísla prudce dolů: katolíků už je jen 30 %, do kostela jich chodí nepatrná část, počet kněží se snížil o polovinu, počet řeholních sester dokonce o tři čtvrtiny.

A do třetice: v Německu loni oficiálně vystoupilo z katolické církve víc než půl milionu lidí! Předloni to bylo 360 tisíc, předtím každý rok kolem 200 tisíc. Podobná čísla uvádějí i protestantské církve. Souvisí to s církevní daní: v Německu ji povinně odvádí každý člen církve a jediný způsob, jak se té povinnosti zbavit, je vystoupit z církve.

Proč to všechno říkám? Abych ukázal, že křesťanské církve prožívají hlubokou krizi, nejen u nás, ale na celém světě. To je skutečnost, na tom se shodneme všichni. Už se ale neshodneme v tom, jaké jsou příčiny té krize, kdo ji zavinil a jak z ní ven.

Jedna část církve to považuje za důsledek ztráty víry v dogmata, zvyklosti a morální normy, které jednou provždy stanovil Bůh a neomylná církev je předkládá k věření. Krizi tedy zavinili věřící, kteří podlehli lákadlům světa a odmítli plnit ty náročné požadavky. A taky kněží a biskupové, kteří to tolerují, nebo se dokonce sami dopouštějí zločinů. Řešením je podle těchto křesťanů návrat k tradiční nauce církve. Bude nás pak sice málo, ale zůstaneme tím malým stádečkem věrných uprostřed hříšného a zkaženého světa. Mně jenom vrtá v hlavě otázka: to jako všichni ti naši kamarádi, kolegové, rodinní příslušníci, kteří dělají spoustu dobrých věcí, a jenom nechodí do kostela nebo věří trochu jinak, tak to jako ti všichni jsou hříšní a zkažení?

Většina katolíků, aspoň podle výsledků synodních diskusí, to vnímá jinak: příčinu krize vidí naopak v tom, že církev stále trvá na svých názorech, zvyklostech a normách, které ale většina lidí, i těch věřících, už nechápe. Tomáš Halík říká, že "vnější forma víry, církev a její vyjadřovací způsoby, ztrácejí věrohodnost, srozumitelnost a plodivou sílu. Pokud křesťanství neprojde radikální proměnou, zavřených a prázdných kostelů, klášterů a kněžských seminářů bude stále přibývat. Křesťanství stojí na prahu nové reformace. Nebude to první, ani druhá, ani poslední. V dobách velkých změn a krizí našeho společného světa je prorockým úkolem církve rozpoznat v těchto znameních doby Boží výzvy a odpovědět na ně."

Asi moc nemá cenu se ptát, kdo tu krizi zavinil – nějakým způsobem za to můžeme všichni. Ale přece jenom, myslím, že velkou část viny nesou ti, kdo těm změnám brání, kdo blokují ten přirozený a nutný vývoj. Tedy ti, kterým současný stav vyhovuje, protože jim poskytuje výhody a moc. Je to stejné jako v politice a v jiných institucích. Pokud jde o církev, tak tu skupinu privilegovaných tvoří kněží a biskupové, tedy výhradně celibátně žijící muži, kteří často bývají uzavření ve svém světě a tomu zbytku, což je naprostá většina, moc nerozumí. Pokud se tedy má něco změnit, nemůžou to udělat oni sami, ale musí se do toho zapojit všichni věřící, včetně laiků a včetně žen. To je přesně to, o co se snaží papež František v synodálním procesu.

A jak má ta změna vypadat? Podle Halíka by to měl být "přechod církve od katolicismu (konfesionální uzavřenosti, kontrakultury vůči protestantismu a modernitě) ke katolicitě, universální ekumenické otevřenosti. Reforma církve musí zasahovat mnohem hlouběji než jen k reformě církevních institucí. Plodnost reformy a budoucí vitalita křesťanství závisí na znovunalezení vztahu ke spirituální a existenciální dimenzi víry. Obnovená a nově pochopená křesťanská spiritualita může významně přispět k duchovní kultuře dnešního lidstva i daleko za hranicemi církví."

V neděli jsem byl hostem farního dne v Třešti – zažil jsem skvělou farnost, se spoustou dětí, ministrantů, aktivních křesťanů, s mladým otevřeným farářem. Tak jsem si říkal: tady není žádná krize církve, tady ta církev žije! Ale když jsme o tom pak diskutovali, tak jsme si uvědomili, že místní farnost je taky součástí církve jako světové instituce, a podílí se na jejích radostech i problémech. Takže se třeba může stát, že za dvacet třicet let ta farnost nebude mít kněze – protože církev trvá na předpisu, že knězem může být pouze celibátní muž. Nebo v té farnosti nebude mít kdo učit náboženství – protože nebudeme mít kvalitní teologické fakulty, kde by ten učitel mohl vystudovat (viz současné problémy pražské KTF). Nebo tam budou dva lidé stejného pohlaví, kteří se budou mít rádi a budou spolu žít, a farnost je odmítne přijmout, protože podle církve je takové jednání v rozporu s Božím zákonem.

Takže i když to třeba u nás zrovna teď funguje, neměli bychom zavírat oči před tím, že církev jako celek skutečně prožívá krizi. A tím spíš, když to v té naší farnosti nefunguje, což se stává, bohužel, dost často. Přitom bez aktivního přispění nás všech, tedy všech křesťanů, včetně laiků, včetně žen, to nevyřešíme. Tak nabízím pár věcí, se kterými můžeme hned začít:

• Především obnovit své vnímání Boha, hledat a objevovat ho ve svém životě, v životě svých blízkých, v těch, kdo trpí nebo jsou opomíjeni, v přírodě a v celém vesmíru. Tak se nám budou postupně vyjevovat kroky, ke kterým nás vede on sám.
• K tomu přidat kritický rozum: pomocí studia a diskuse si tvořit názor na kontroverzní témata, jako je rodina, sexualita, gender, ekologie, migrace, politika, ekuména, atd.
• Pak je taky důležité žít společně: na všech úrovních církve vytvářet prostředí rovnosti, respektu a dialogu – mezi laiky a kněžími, mezi muži a ženami, mezi různými názorovými bublinami, se vstřícností k těm, kdo se cítí vyloučeni.
• A nakonec: být aktivní. Sledovat vývoj v církvi a dění na synodě, reagovat, mluvit, psát, používat sociální sítě, jít do médií, říct svůj názor biskupovi. Ale hlavně: už teď a tady dělat to, co je úkolem církve, a žít tak, jak má žít celá církev.