Čas Ducha Svatého

Synoda už přináší plody, ale jsme na začátku cesty.

Chci se s vámi podělit o své dojmy z posledního zasedání synody a z jejího závěrečného dokumentu. Ten nás hned na začátku ujišťuje, že "Synodální cesta již přinesla první plody. Ty nejprostší, ale nejcennější vyrůstají v životě rodin, farností, sdružení a hnutí, malých křesťanských společenství, škol a řeholních komunit, kde roste praxe rozhovoru v Duchu svatém, komunitního rozlišování, sdílení darů povolání a spoluodpovědnosti v poslání. Jsme vděční a rádi za hlas tolika společenství a věřících, kteří prožívají církev jako místo přijetí, naděje a radosti." (čl. 7)

Toto hodnocení vyznívá pozitivně a snad už každý z nás ty plody nějakým způsobem zakusil. Učíme se být církví, kde je každý člověk i každý hlas přijímán s úctou a respektem. Uvědomujeme si, že my všichni – laici i klérus, ženy i muži, řeholníci a řeholnice i lidé žijící v rodinách – jsme nositeli všeobecného kněžství. Každé rozhodnutí tedy má vycházet z naslouchání Božímu lidu, včetně těch, kdo jsou z různých důvodů na okraji (čl. 22).

Ano, myslím, že se to opravdu učíme, i když to asi neplatí pro celou církev a pro každé společenství. Třeba salesiáni spolupracovníci začali používat synodní metodu konverzace v Duchu svatém při svých pravidelných měsíčních setkáních, a většinou to hodnotí jako dobrý krok. Nedávno mně farníci z jedné vesnice napsali, že u nich postupně dozrávají do synodálního procesu i ti konzervativnější a chtějí "dohonit vlak". Přibývá kněží a biskupů, kteří zvou do svých grémií lidi s odlišnými zkušenostmi a snaží se právě synodní metodou naslouchat všem bez rozdílu. Jedna žena, známá svými kritickými postoji vůči hierarchii, se mnou sdílela svou radost, když ji biskup pozval do diecézní pastorační rady.

Francouzský teolog Christoph Theobald mluví o "počátku nové katolické kultury". Říká, že zažíváme v církvi "pneumatologický obrat", tedy obrat k Duchu svatému tím, že "odhalujeme jeho diskrétní působení ve zkušenosti rezonance Božího slova a slova našich bližních, které vychází z charismatu každého pokřtěného a každé lidské bytosti. Tato základní rovnost zavazuje církev, aby přehodnotila ráz své služby." Ale hned k tomu říká: "je to začátek, nic víc a nic méně." A já bych dodal: velmi křehký začátek. Stačí hloupé slovo nebo autoritativní rozhodnutí nějakého hierarchy, a celá ta cesta by se mohla zase uzavřít.

Třeba jsem se dočetl na facebooku: "Dnes nám bylo po mši v kostele řečeno, že to chce méně aktivismu a více adorace. Aneb věřící na kolenou jsou pro klérus bezpečnější než ti s kritickým myšlením." Ten kněz to možná nemyslel špatně, ale rozumím i tomu, jak si posluchačka ten jeho výrok vyložila. Protože ono to tak často bývá: velký důraz na modlitbu a zbožnost vede k pasivitě, odrazuje od aktivní spoluodpovědnosti. Ty dva přístupy, tedy akci a kontemplaci, bychom neměli klást proti sobě, spíš je musíme vzájemně vyvažovat.

Ve třetí části toho závěrečného dokumentu je konkrétní návrh, jak nově nastavit rozhodovací mechanismy v církvi. Hlavní důraz se klade na pastorační a ekonomické rady, které má mít každý farář i biskup. Kromě toho se mají konat diecézní synody, aby řešily pastorační, ekonomické a personální otázky místní církve. A ve všech procesech je třeba se řídit jednoduchými zásadami:

• zapojit laiky, včetně žen, odborníků, nebo lidí, kterých se týká daný problém (106);
• všichni zúčastnění mají stejný přístup k informacím (93);
• proces probíhá transparentně (97);
• nositel autority nesmí bez závažného důvodu rozhodnout proti vůli většiny (91);
• realizace rozhodnutí se kontroluje nejen shora, ze strany biskupa či faráře, ale taky zdola, ze strany těch, kterých se ten proces týká (99).

Šéfredaktor Salesiánského magazínu dal mému článku o synodě titulek Došli jsme na začátek cesty. Je to vtipné, ale myslím, že docela přesné: chceme-li se odpovědně postavit k řešení problémů, které synoda vynesla na světlo (postavení žen, nedostatek kněží, vyprazdňování kostelů, sexuální morálka, otázky bioetiky, politického rozhodování, klimatické krize atd.), chceme-li jako křesťané tyto problémy orpavdu řešit, musíme si napřed osvojit ten synodní způsob komunikace a rozhodování.

Znám farnosti a společenství, kde je to už dnes samozřejmostí, nebo na tom pracují. Myslím, doufám, že to platí o většině salesiánských institucí. Brněnský biskup se snaží, aby v tomto duchu fungovaly pastorační rady. V plzeňské diecézi probíhá diecézní synoda. V jiných církevních prostředích ale přetrvává duch klerikalismu, který vyhovuje jak nositelům autority, tak pasivním, ale často velmi zbožným laikům. Zůstávají ve svém klidu a ve svých jistotách; lidem kolem sebe však nemají co dát. Papež nás ale vyzval ke změně: "Ne církev sedící, ale církev na nohou. Ne církev němá, ale církev, která přijímá nářek lidstva. Ne církev slepá, ale církev osvícená Kristem, která přináší světlo evangelia druhým. Ne církev statická, ale církev misionářská, která kráčí s Kristem po cestách světa."

Na závěr se s vámi chci podělit o radost, kterou mi zprostředkovali bratři pallotini. Prožil jsem krásnou duchovní obnovu v jejich farnostech na Vysočině, kam patří taky známé Slavkovice s poutní svatyní Božího milosrdenství. Ale hlavně: bratři mě upozornili na událost, o které bych jinak nevěděl – minulou sobotu byl uveden do úřadu nový biskup ve Varšavě. Jmenuje se Adrian Galbas a je to člen jejich řádu, dobře se s ním znají, letos byl dokonce na návštěvě přímo ve Slavkovicích. A hlavně: je to člověk podobného smýšlení jako papež František. Když jsem poslouchal jeho kázání, tak jsem nemohl věřit, že takhle otevřeně, pokorně, s úctou ke všem mluví zrovna polský biskup. Říkal třeba: "Chci být pastýřem a chci posilovat věřící ve víře. Někdy podpořit, někdy pozvednout, někdy ukázat směr, někdy s nimi prostě jít. Ne moc rychle, aby se slabí neunavili, a ne moc pomalu, aby se silní nenudili. Rád bych šel společně, synodálně, v nejhlubším smyslu toho slova, s nadějí, že i vy, bratři a sestry, duchovní a laici, mě někdy pozvednete, někdy podpoříte, někdy mi ukážete směr, někdy mě napomenete, ale nikdy mě neodepíšete. Prosím o to každou a každého z vás."

No, kéž by mu to vydrželo. Adrian Galbas byl koordinátorem synodního procesu v Polsku a teď se stal arcibiskupem hlavního města. Prokop Brož, který měl stejnou roli u nás, byl teď taky jmenován biskupem. Zdá se tedy, že Vatikán má novou strategii pro nominaci biskupů – pokud uvidíme další jména spojená se synodou, tak to může být dobré znamení. Další dobré znamení vidím v tom, že do nové rady generálního sekretariátu synody, kterou dosud tvořili jen biskupové, jmenoval papež poprvé taky dvě ženy. Jedna z nich, socioložka María Lía Zervino, je známá svou kritikou nedostatečného zastoupení žen na klíčových pozicích v církvi. Tahle rada má připravovat další synodu, a taky dohlížet na realizaci té současné.

Tak snad nám tyto zprávy dodají trochu naděje. Přeji vám pokojné vánoční svátky a hodně Boží síly do nového roku. Příště se setkáme až ve středu 8. ledna.