Být prorokem...

Z kázání biskupa Stanislava Přibyla při Misse chrismatis v Litoměřicích, 28. 3. 2024:

V dnešním prvním čtení jsme slyšeli pasáž z 61. kapitoly knihy proroka Izaiáše, která je citována ve 4. kapitole Lukášova evangelia. Prorok není jen ten, kdo čte a opakuje Boží slovo, kdo vykládá zákon nebo moudrost předků, ale ten, kdo je novátorský, kdo překládá věčné Boží slovo do života tady a teď. 

První Ježíšovo vystoupení v synagoze neprovázelo čtení z tóry, ale četbu prorocké pasáže. Prorocké spisy byly chápány jako komentář či aktualizace tóry. A nejzásadnější aktualizace je v tom, že Ježíš řekl: Dnes se naplnilo toto písmo. Dokonce je dobré si všimnout zajímavého detailu: v onom úryvku není napsáno, že by Ježíš četl, píše se zde pouze, že vzal do ruky knihu či svitek, nalezl místo, následuje citace proroka Izaiáše a informace o tom, že Ježíš knihu zavřel nebo svitek zavinul, vrátil ji služebníkovi a usedl. A pak řekl, že se toto písmo naplnilo. Ježíš pravděpodobně onu pasáž četl, ale výslovně to tam napsáno není. Z toho někteří autoři vyvozují, že Ježíš tlumočí prorokova slova už jen svou přítomností a osobou. – A v tom bychom mu měli být podobní. Měli bychom mluvit o Bohu tak, aby platilo, že písmo se naplnilo. Slovo se stalo Tělem. Ježíš se stal Mesiášem, byl pomazán a poslán, aby přinesl radostnou zvěst o tom, že nikdo není se svými starostmi sám. 

Prosím, zpytujme se. Má naše kázání a hlásání tuto vlastnost? I my jsme byli pomazáni, abychom přinášeli radostnou zprávu, tedy evangelium. Je to hlásání přesvědčivé? Vychází z naší hluboké víry? Žijeme tak, aby bylo jasné, že slovo o spáse se už naplnilo? – Jak to máme udělat? Opět jako Ježíš. Než mluvil k lidem, mluvil s Otcem. Modlil se jako nikdo. Modlil se tak, že jeho učedníci jej prosí: Pane, nauč nás modlit se…(Lk 11,1). 

Nejsou někdy naše kázání jen snůškou myšlenek, v lepším případě zbožných? Nejsou někdy jen jakousi ekvilibristikou, krasořečí, kterou chceme zaujmout posluchače za každou cenu? Je naše příprava na kázání provázena studiem a modlitbou? Nemáme někdy pocit, že kvalita konání Božských věcí při liturgii se odvíjí pouze od toho, jaký dojem jsme měli z vlastního kázání? Aneb je naše hlásání Božího slova opravdu prorockou činností a službou Slovu? Mám naději, že jsme přes všechny své slabosti a nedokonalosti dovolili skrze naše lidská slova zazářit Kristu a jeho způsobu přítomnosti, kdy učí jako ten, kdo má moc. 

Drazí bratři, děkuji Vám za tuto službu!