Bůh náboženství a Bůh Ježíšův

Překvapilo mě, s jak velkým zájmem se setkaly moje citace z knihy Bruna Moriho Křesťanství bez náboženství. Proto dnes přináším další úryvky a věřím, že pro vás budou inspirací k novému promýšlení víry. (Zdůrazňuji, že jde o amatérský překlad s využitím google překladače.)

Zrození náboženství

Dnes víme, že náboženství neexistovala vždycky. Humanitní vědy říkají, že se lidské bytosti po většinu své přítomnosti na této planetě obešly bez náboženství. Současní antropologové se přiklánějí k tvrzení, že tato doba bez náboženství byla nejšťastnější a "nejduchovnější" dobou lidstva. Ve vývoji lidstva jsou tedy náboženství velmi nedávným kulturním a společenským fenoménem.

Jsme také dobře informováni o původu náboženství v lidských dějinách. Tyto nové poznatky o náboženstvích jako duchovním fenoménu, ale především jako společenském a kulturním fenoménu, který strukturoval a psal dějiny civilizací až do současnosti, vedou k hlubokým změnám v moderním vnímání náboženství a v postojích, které k nim jednotlivci zaujímají.

Závěry antropologických věd o náboženstvích lze shrnout do čtyř základních tvrzení:

• Náboženství neexistovala vždy, ale jsou to lidské vynálezy a produkty, jejichž počátky, obecně vzato, lze historicky zařadit a datovat.
• Náboženství se formovala v období neolitu.
• Od neolitu do novověku byly všechny společnosti v podstatě "náboženské".
• Náboženství mohou být užitečná, ale nejsou nepostradatelná. (s. 35)

V době vzniku velkých civilizací, tedy kolem roku 5000 př. n. l., již náboženství získala svou typickou podobu posvátných institucí, které se prezentují nejen jako prostředníci mezi člověkem a božstvem, ale především jako mluvčí žádostí a vůle bohů. Poskytovaly tak nejen normy dobrého společenského a individuálního chování, ale také veškeré znalosti a odpovědi (o světě, přírodě a bozích), které lidé potřebovali k životu a jimiž dávali smysl své existenci.

Normativní a regulační funkce, kterou náboženství vykonávala v období neolitu, rozhodujícím způsobem přispěla k upevnění jejich autority a moci. V těchto primitivních dobách nevzdělaní, naivní, nejistí, zmatení, bezmocní lidé, kteří byli neustále vystavení nebezpečím a hrozbám ze světa přírody i ze světa lidí, důvěřovali a ochotně se podřizovali "posvátné" instituci, která jim nabízela vedení, ochranu a bezpečí, která vytvářela naději a slibovala spásu. Těmto ubohým lidem náboženství nabízelo nesčetné a okouzlující příběhy o mimořádných činech božských hrdinů, kteří žili tam nahoře, v tajemných a nepřístupných hlubinách nebes, ale dokázali "přiletět" na záchranu ubohých smrtelníků.

Náboženství se tak představuje jako člověkem vynalezená organizační struktura, jíž se přiznává autorita a moc. Náboženství nepochází od Boha, není věčné a nemůže se prosadit, jako by bylo nejvyšší a absolutní autoritou. Je to vždy a ve své podstatě direktivní a řídící systém, opora vytvořená člověkem, která existuje ve funkci člověka a pro člověka, aby mu pomohla snáze a klidněji projít zkouškami a těžkostmi života. (s. 37)

Ježíšovo božství a papežská moc

Protože papežové věřili, že zaujímají Boží místo na zemi, mají Boží moc, Boží moudrost, Boží mysl, Boží neomylnost, Boží podporu a přímou komunikaci s Bohem, cítili se kvalifikovaní a oprávněni určovat normy dobrých mravů, definovat pravidla dobra a zla, stanovit podmínky spásy a zatracení; určovat obsah pravdy a omylu; rozhodovat o tom, co je v souladu s Boží vůlí a co není; co představuje přirozené a co nepřirozené chování atd.

V dogmatu o Ježíšově božství nalezne papežství ospravedlnění absolutní moci, kterou si připisuje. Katolická církev bude v tomto dogmatu spatřovat teologický základ svého tvrzení, že je náboženstvím božského původu, nadřazeným všem ostatním, výhradním správcem pokladu božsky zjevených pravd a jediným nástrojem věčné spásy pro všechny národy.

To vysvětluje, proč bylo uchovávání a ochrana dogmatu o božství Ježíše Krista v průběhu staletí předmětem téměř paranoidní bdělosti ze strany církevních autorit. V této věci katolická církev nikdy nezklamala. Byla si totiž vědoma toho, že obranou této víry všemi prostředky, které měla k dispozici, hájí a chrání nejen to nejdůležitější a nejzákladnější ze svých dogmat, ale také a především svou vlastní moc a svůj důvod k existenci. Církev pochopila, že bez víry v Ježíšovo božství by se zhroutila do nicoty, jako domeček z karet, který odnese vítr.

Neustálá válka, kterou po staletí vedly katolické autority proti myšlenkovým proudům, které se snažily kritizovat nebo zpochybňovat božství Nazaretského, byla proto pro církev skutečným bojem "oprávněné obrany", v níž byly povoleny všechny prostředky, i když šly proti nejzákladnějším evangelním zásadám. Za tímto účelem církevní vrchnost neváhala použít sílu, strach, zastrašování, inkvizici, mučení, trest smrti, infantilizaci a intelektuální "ochranu" věřících, kontrolu svědomí, potlačování svobody myšlení, "démonizaci" pochybností a vyvýšení "křesťanských" ctností učení se, podřízenosti a poslušnosti. (s. 73)

Bůh Ježíšův

Kdo byl Ježíš? Muž zcela otevřený Boží láskyplné přítomnosti ve svém životě. Tento vnitřní postoj ho přivedl k tomu, že se jeho život plně rozvíjel v harmonii sebedarování, soucitu a lásky. Proto v křesťanské paměti zůstane jako model ani ne tak religiozity, jako humanity.

Bůh, kterého miloval a hlásal Ježíš Nazaretský, je opakem toho, co vymyslela náboženství. Je to jiný Bůh, je to nový Bůh, je to Bůh, který se nezrodil z lidské spekulace nebo představivosti, ale z lidského srdce. Není to pojem, myšlenka, ale intuice, pocit, vnitřní impuls, vzývání, vzdech lásky, možnost extáze. Je to přirozené Tajemství energie nebo láskyplné Přítomnosti, která se všude projevuje, která podpírá vše, co je v přirozenosti věcí, která je tedy v nás, je naší součástí a která nás podle Ježíše dokáže překvapit, uspokojit, povznést a "zduchovnit".

Je to ovšem Tajemství, ve kterém není vůbec nic "náboženského" a které nemá nic společného s žádným náboženstvím. Příbytek tohoto Tajemství není v chrámech, svatyních, svatostáncích, obřadech, svátostech, ale je tam venku, na náměstích, v přírodě, ve světě, mezi lidmi, v lesích, v horách a v řekách, v životě, v mém životě, v mém srdci, ve všem, co existuje a tvoří podstatu a vznešenost Vesmíru.

Bůh Ježíšův je duší a nejhlubší podstatou všeho. Vše, co existuje, prostupuje svou energií a svým duchem lásky. Z tohoto důvodu je jeho Bůh vnitřní, důvěrný, známý, otec, matka, přítel, milenec. Je to přitažlivost, ke které můžeme běžet s radostí, důvěrou, s pocitem opuštěného dítěte.

Ježíš vždy pociťoval velké zadostiučinění, když svým učedníkům odhalil svůj osobní způsob, jak ve svém srdci vnímat tajemství Boha. Jeho Bůh má oddanost matky, štědrost otce, zápal a něhu milence. Bůh Ježíšův nikoho nesoudí a každého vítá s otevřenou náručí, bez čekání a bez zvýhodňování. Je to Bytost zcela tvořená láskou, a proto nemusí ani odpouštět, protože se nikdy necítí uražena. Bůh Ježíše chce štěstí všech; nenávidí utrpení a zlo, a proto dává přednost nemocným před zdravými, vyloučeným před privilegovanými, slabým před mocnými, malým před velkými, chudým před bohatými, sloužícím před těmi, kdo si nechají sloužit.

Ježíš oznámil, že každý má přímý přístup k tomuto jeho Bohu. Prohlásil, že jeho Bůh je přístupný každému bez jakéhokoli prostředníka, bez zprostředkování jakéhokoli náboženství, chrámu, duchovní hierarchie, kněžství, bez jakéhokoli kanonického práva, náboženského rituálu nebo svátosti. Protože tento Bůh je silou lásky, která přebývá v hloubi každého člověka.

Celá Ježíšova existence byla zakořeněna v tomto typu božství a pramenila z jedinečné intimity, kterou s ním dokázal žít. Ježíš prožíval Boha jako Tajemství a Sílu lásky, do které se cítil tak hluboce ponořen, že nemohl dělat nic jiného, ​​než to projevovat ve svých postojích a činech a milovat se stejnou kvalitou lásky jako Bůh, který v něm přebýval.

Ježíš se cítil chtěný a přijatý svým Bohem tak plným a definitivním způsobem, že na oplátku přijal každého a umožnil každému, bez rozdílu rasy, národnosti nebo náboženství, těžit z jeho moudrosti, jeho darů a jeho charismatu. Dá se tak říci, že Ježíš skutečně "ztělesnil" přítomnost, pocity a postoje svého Boha pro všechny, kteří s ním přijdou do styku. V Ježíši přijal Bůh lidskou tvář, stal se člověkem. (s. 187-188)