Aby církev byla jako oheň

V sobotu 14. prosince 2024 byl uveden do úřadu nový arcibiskup Varšavy ADRIAN GALBAS, člen kongregace Pallotinů (SAC). Je to člověk synody, nový vítr pro polskou církkev. Nabízím pracovní překlad jeho nástupní promluvy.

Sestry a bratři,

(odpusťte mi, že neužívám jiné tituly související s vašimi úřady, pozicemi, funkcemi a vyznamenáními. Nyní buďme jeden druhému jednoduše sestrami a bratry!).

Rád bych vás co nejsrdečněji pozdravil. Ty, kteří nás nyní sledují prostřednictvím televize (děkuji za tyto přenosy!) a ty, kteří přišli osobně do varšavské katedrály a sousedního kostela otců jezuitů. Zvlášť srdečně děkuji těm, kteří museli urazit dlouhou cestu, aby tu dnes byli. Hodně to pro mě znamená! Děkuji.

Letošní advent je již v polovině. Zítra je "radostná neděle", neděle Gaudete. Čtyři fialové týdny, které prožíváme vždy na konci roku, nás nepřipravují jen na další Vánoce. Jde spíše o to, abychom si uvědomili něco pro nás nekonečně důležitějšího a základnějšího: že náš život zde na zemi, a dokonce celá existence vesmíru, je jeden velký advent, který jednou skončí. Pouze nás připravuje na věčné setkání s Bohem!

Krásně nám to připomínají hymny z breviáře, které jsme recitovali v těchto dnech:

"V tomto posvátném čase čekání urovnejme cesty svého života

Kéž nás Pán najde připravené na svůj příchod (…)

A když se vrátí na konci času soudit lidi za jejich činy

Kéž je nad vámi Jeho milost a milosrdenství převáží vinu…"

Sestry a bratři, 

protože přijde konec a protože nevíme, kdy to bude, jsme povoláni ke stálé ostražitosti. Církev nemá jinou starost, než sledovat a očekávat příchod Páně. "Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče." (L 12,35-36 ) Ano, život na Zemi je jako most. Dá se po něm projít, ale nedá se na něm žít. Ale zároveň by přechod mostu pozemského života měl být co nejvíce aktivní, pozorný a důležitý. Křesťanství je vtělené, angažované v dnešním světě a silně v něm přítomné. Křesťanská spiritualita, adventní spiritualita, se konkrétně dotýká konkrétních životů lidí; jejich osobních věcí i jejich společenské angažovanosti. Křesťanství vězněné pouze v našich domovech nebo kostelních sakristiích, křesťanství neaktivní, odtělesněné a pasivní, by bylo křesťanství zrazené! Církev se nemůže nechat zcela pohltit pozemskými věcmi, protože jejím úkolem je bdít, dokud se Pán nevrátí; ale církev ani nemůže zcela uniknout pozemským věcem, protože její bdění se odehrává na zemi.

Sestry a bratři, 

právě v tomto adventním čase se ujímám služby varšavského biskupa. Je to překvapivé a nečekané. Jak pro mě, tak asi i pro nás všechny. Připadám si trochu jako biblický Abram (tehdy se tak ještě jmenoval), který ve chvíli, kdy už byl jeho život pevně usazený, zaslechl slova: "Vyjdi ze své země a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu." (Gn 12,1). Abramova situace byla samozřejmě mnohem těžší než moje. Zaprvé, bylo mu již pětasedmdesát let (srov. Gn 12,4), a zadruhé – a to bylo asi obtížnější – nevěděl, kam má jít (srov. Žd 11,8). Na začátku jeho cesty mu Bůh nedal přesnou adresu a vyžadoval absolutní důvěru. Nech to, co máš, a běž za tím, co nemáš. Vše, co dostaneš, je mé Slovo a zaslíbení, které je v něm obsaženo.

A jak říká Písmo: "Abram šel, jak mu Hospodin přikázal" (Gn 12:4). Já to mám mnohem jednodušší: jsem o něco mladší a adresa je jasná.

Ačkoliv v sobě mám v tuto chvíli stále ještě stesk a touhu po Katovicích, které byly až do dnešního rána mou arcidiecézí – po tom místě a hlavně po těch lidech, a ačkoliv jsem si myslel, že Slezsko bude posledním přístavem, kde zakotvím ubohou loď svého života, než konečně vpluje do věčného přístavu spásy, pak pokud církev chce jinak, přijímám její "chci", které je zároveň mým "chci". Od nynějška chci s radostí věnovat všechny své síly a celé své srdce církvi ve Varšavě a do rukou zde přítomného arcibiskupa nuncia vyjadřuji své srdečné díky Svatému otci Františkovi za toto povolání a za tento úkol.

Varšava a arcidiecéze hlavního města mi nejsou neznámé. Zde, v nedalekém Ołtarzew, jsem žil deset let, zde na Univerzitě kardinála Stefana Wyszyńského ve Varšavě jsem obhájil doktorát, zde v Niepokalanowě jsem měl místo svého duchovního oddechu a na písčitých cestách Kampinosu místo spíše fyzického oddechu. Zde, v kapli Baryczko, jsem se často modlil před zázračným křížem, který byl pro obyvatele Varšavy po pět století nesmírně posvátný. Žije zde mnoho mých přátel a známých, laiků i duchovních. Vím, kde je Ursynów a kde je Mokotów, kde je Koło a kde Bielany, kde jsou Babice a Lewiczyn a kde je Grójec. Vím, který most je Siekierkowski a který Łazienkowski. Vím, že Varšava a diecéze jsou nejen sympatické, jak zpíváme v oblíbeném hitu, ale můžeme je i mít rádi – Varšavu a její okolí.

Na jednu stranu je pro mě dnes zátěží vědět, kdo seděl na tomto stolci přede mnou. Jsou to velcí lidé církve a Polska. Mezi nimi kardinál August Hlond, arcibiskup Zygmunt Szczęsny Feliński a nezlomný primas tisíciletí, kardinál Stefan Wyszyński. Lidé svatořečení i blahořečení. Svatí. Kde bych si kdy pomyslel, že budu jejich nástupcem? Na druhou stranu jsem přesvědčen, že jsou mi nejenom blízcí, ale že jsou mi teď i blízko. Krátce po obdržení papežské nominace jsem narazil na fragment "Zápisků z vězení" kardinála Stefana Wyszyńského. Silně se mě to dotklo. Toto je modlitba velkého primasa: "Pomoz mi, Otče, aby v mém životě už nic nebylo jen pro mě, jen pro mé potěšení, jen pro uspokojení mých vlastních tužeb (…). Dej, abych šetřil časem pro sebe, abych ho mohl mít vždy pro Tebe a Tvé záležitosti (…). Nevím, jestli to dokážu, ale vím, jak moc to chci."

S vděčností vzpomínám také na službu kardinála Józefa Glempa a kardinála Kazimierze, který nyní odchází do důchodu. Otci kardinálovi bych chtěl společně s arcidiecézí a metropolí poděkovat za uplynulých téměř osmnáct let především za jeho vytrvalost, byť často osamělou. Děkuji vám za vaši snahu stavět mosty, spíše než stavět obranné zdi a kopat příkopy. Chtěl bych jít touto cestou. Rád bych vám také poděkoval za kultivovaný, laskavý a klidný způsob předávání správy v diecézi.

Přicházím do Varšavy jako duchovní pastýř. Nejsem politik, obchodník ani hráč. Také nejsem žádný čaroděj, divotvůrce ani génius. Pokud do mě vkládáte takové naděje, budete zklamáni. Především chci být pastýřem a chci – jak napsal Svatý otec František ve své bule určené mně – nejprve posilovat věřící ve víře, sdílet s nimi Slovo, dávat jim Božský chléb a procházet společně adventem našich životů. Někdy podpořit, někdy pozvednout, někdy ukázat směr, někdy prostě jít. Ne moc rychle, aby se slabí neunavili, a ne moc pomalu, aby se silní nenudili.

Rád bych šel společně, synodálně, v nejhlubším smyslu toho slova, s nadějí, že i vy, bratři a sestry, duchovní a laici, mě někdy pozvednete, někdy podpoříte, někdy mi ukážete směr, někdy mě napomenete, ale nikdy mě neodepíšete. Věřím, že tak budete jednat. Prosím o to spolupracující biskupy: Petra, Rafaela a Michala a všechny duchovní i laiky. Každou a každého z vás.

Dnes nám liturgie slova ukazuje Eliáše, starozákonního proroka, který sehrál velkou roli v dějinách Izraele. Jeho jméno "Elijah" je také programem činnosti – znamená "Jahve je můj Bůh". Takový byl Eliáš; muž, pro kterého byl Boží zákon nejdůležitější. V tomto ohledu byl naprosto jednoznačný, nekompromisní a neochvějný. Jak jsme právě slyšeli (srov. Sir 48,1), byl jako oheň; žhavý, vroucí, rozpálený. V jeho době došlo v Izraeli k veřejnému synkretismu. Vedle Boha Jahve lidé uctívali Baala: modlu, která zjevně poskytovala lidem útěchu, od níž – jak se věřilo – pocházel dar deště, a jíž byla proto připisována moc obdařit pole úrodou a lidi i dobytek plodností.

Lidé tvrdili, že následují Pána, neviditelného a tajemného Boha, ale byla to jen slova. Prázdná, mrtvá teorie. Ve skutečnosti lidé, po vzoru slabých kněží a pseudoproroků, hledali bezpečí v modle, která jim byla jasná, srozumitelná a předvídatelná, o níž věřili, že výměnou za oběti mohou získat časný blahobyt. Izrael podlehl kouzlu modloslužby, tomuto odvěkému a neustálému pokušení věřícího, který si nalhává, že může "sloužit dvěma pánům" (srov. Mt 6,24, L 16,13).

Ale Eliáš mluvil pravdu. Pevně vystupoval na obranu jediného Boha a bojoval proti kultu Baala, i když se kvůli tomu musel postavit králi a zejména jeho manželce, která přinesla do Izraele uctívání této modly a byla jeho horlivou vyznavačkou. Jezábel proroka nenáviděla a zároveň se ho bála. Věděla, že celý aparát státní moci, jakkoli silný, ale založený na lži, neporazí jediného člověka, který mluví pravdu. Může ho zabít, ale nemůže nad ním zvítězit!

Eliáš se musel neustále konfrontovat s duchovní průměrností lidí, a také s vládou a jejími mechanismy. Mohl to vzdát, ale pro něj byla důležitější věrnost Bohu a přijatým zásadám, i když to měl o to těžší, že byl nejen v menšině, ale že byl sám.

Většina ustoupila, jak to obvykle většina dělá. Možná se bála o svou kůži a chtěla mít "svatý pokoj", i když tento takzvaný "svatý pokoj" je ve skutečnosti vždy pokojem ďáblovým.

Po svém bouřlivém a ohnivém životě byl Eliáš vzat do nebe na ohnivém voze (srov. 2 Král 2,11). Židovští rabíni učili, že Eliáš znovu přijde na zem a že jeho příchod bude přímým znamením přicházejícího Mesiáše. Když se tedy Kristus prohlásil za Mesiáše, jeho odpůrci jako hlavní argument proti tomu tvrdili, že Eliáš se ještě nevrátil. Na to se ptají Kristovi učedníci v evangeliu, které jsme právě slyšeli (srov. Mt 17,10-13). Sestoupili z hory proměnění, kde byli svědky skutečné teofanie a slyšeli slova: "Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte" (Mt 17,5). Ale co Eliáš, ptají se, proč nepřišel? Pokud ty, Ježíš, jsi Mesiáš, kde je Eliáš? Ano, odpovídá Pán, Eliáš přišel, ale lidé ho nepoznali.

Bratři a sestry, 

církev dnes potřebuje ducha Eliášova, stejného, ​​který byl viditelný v životě patrona naší katedrály, sv. Jana Křtitele. Více: Církev má být jako Eliáš, jako oheň; ne oheň, který ničí a zabíjí, ale oheň, který přináší světlo a teplo, svítí a hřeje. Církev, která je sama vnitřně zapálena Kristovou láskou a která touto láskou zapaluje současný svět.

I když mým prvním úkolem je, jak jsem řekl, posilovat věřící ve víře, přál bych si, aby se cítili vítáni varšavským biskupem i ti, kdo jsou nevěřící, nedůvěřující nebo jinak věřící. Také ti, kdo prchají z církve, jako dva učedníci jdoucí do Emauz (srov. L 24,13-35). Lidé zklamaní církví, rozčarovaní z ní, lidé, kteří už nevkládají v církev žádnou naději, ukřivdění a vyloučení. Lidé, kteří očekávali a nedostali. Lidé, kteří ve svém hledání Boha opouštějí církev, protože, jak říkají, v církvi už Bůh není. Nejsem naivní: vím, že ve Varšavě a jejím okolí žije takových lidí mnoho.

"Člověk je cestou církve," napsal sv. Jan Pavel II. v encyklice Redemptor hominis. Nenapsal, že lidé jsou cestou církve, tím méně, že lidstvo je cestou církve, ani nenapsal, že cestou církve je pouze věřící a svatý. Ne! "Člověk je cestou církve." Jednoduše: každý člověk! A církev má hledat každého člověka, chtít každého oslovit, s každým se setkat. Jinak by byla jako dým, který zůstává po požáru, ale ne jako oheň.

Přál bych si, aby taková byla církev ve Varšavě a jejím okolí. Aby měla pro každého nějakou nabídku: jednu pro hluboce věřící, jinou pro méně věřící, další pro hledající, další pro nevěřící. Aby se nebála být Církví "různých rychlostí". Pro některé bude především matkou, pro jiné přítelkyní, pro jiné vychovatelkou a učitelkou, pro jiné zajímavou společnicí na cestách a pro další jen sousedkou. Ať však není nikomu nepřítelem. Aby nikdo nepovažoval církev za rakovinu, zhoubný nádor na tkáni polské společnosti, který musí být zničen. Nebo za něco tak bezvýznamného, že ji lze ignorovat. A církev není ani darebák, podvodník, zloděj nebo lhář.

Drazí bratři kněží, 

chci říct pár slov vám. Můžeme mezi sebou vybudovat pouto? Pokud je naděje, je i šance. Vím, že musím udělat první kroky. První impulsy musí přijít ode mě. Pouto postavené na strachu a úřadu nestačí, i když chci, abyste brali poslušnost církvi a biskupovi vážně. Ať to není chladná poslušnost založená na strachu, ale na vztahu otce a syna. Chtěl bych vám být otcem. Ne otcem nemluvňat, které je třeba zastupovat v běžných činnostech, ne otcem malých dětí, kterým je třeba vysvětlovat samozřejmé věci, ale otcem dospělých mužů. Tím, kdo vám poskytne podporu, ale nebude myslet a jednat místo vás. Tím, s kým si můžete promluvit a pobýt.

Ode dneška budete při každé mši svaté říkat: "s naším biskupem Adrianem." Přál bych si, aby to "s naším" nebylo jen liturgickou frází. Abych byl vaším, tvým biskupem. Abyste se mě po pár letech neptali: Pane biskupe, jak se vám u nás líbí? Ale: jak je vám s námi? A nejlépe: jak je nám s námi?

Chceme-li, aby církev byla jako oheň, buďme jím my sami. Pojďme hořet, bratři! Žijme spravedlivě, řádně, prostě a zbožně. Pojďme hořet, bratři! To se však nestane bez každodenního vcházení do ohně, do lásky Kristovy, která hoří v Jeho Srdci, do planoucího ohně lásky, jak nám připomněl papež František ve své nejnovější encyklice.

Rozpalujme se každý den u oltáře, při mši svaté, při adoraci Nejsvětější Svátosti a při čtení jeho Slova. Svatý Jan od Kříže, kterého si dnes v liturgii připomínáme, řekl, že meditací nad Božím slovem získáváme "trochu poznání a kousek Boha", a na jiném místě, že na konci adventu našeho života budeme souzeni láskou. A radil: "kde není láska, tam vlož lásku, a pak lásku i najdeš."

Vím také, že mnozí z vás dnes nemají sílu být jako oheň, že se cítíte vyhořelí, že potřebujete znovu zažehnout dar, který vám byl dán vkládáním rukou (srov. 2 Tim 1,6). Neztrácejte víru, že je to možné. Zvláště pro vás jsou slova sv. apoštola Jana, která jsme právě slyšeli.: "Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme!" (1 Jan 3,1).

Neexistuje žádná temnota, která by nepominula. Vím to ne proto, že jsem o tom četl v učebnicích křesťanské askeze. Vím to, protože jsem to sám zažil. Vím, co jsou temné noci, pocit Boží nepřítomnosti, vím, co je mrtvá modlitba, "nechuť" po svatém přijímání. Vím, jaké to je, když čekáš na hovor od někoho, s kým chceš mluvit, a telefon mlčí. Vím, jaké to je vstávat v půl páté ráno. Někdy noc co noc. Vím, jaké to je čekat na ovoce, když žádné ovoce nepřichází. Vím, co to je cítit nesmyslnost a bezúčelnost života. Vím, jaké to je být osamělý v davu.

Podporujme se tedy také ve své temnotě. "Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako on je čistý." (1 Jan 3,3).

Doufám také, že hořícími ohni v naší arcidiecézi budou řeholní společenství a zasvěcené osoby. Buďme jako zakladatelky a zakladatelé našich komunit. Jako Dominik a František, jako Vincenc Pallotti a Matka Tereza z Kalkaty, jako Ignác z Loyoly a Františka Siedliska. A jako mnoho dalších. A pokud nemůžeme být jako oni, zkusme aspoň toužit být jako oni. Máme k dispozici stejné zdroje a stejné příležitosti. Čteme stejné evangelium. Oni uspěli, proč bychom neměli uspět my?!

Sestry a bratři, 

na začátku mé cesty vás všechny srdečně zvu, abyste se ke mně na této cestě přidali. Všechny. Obyvatele Varšavy i jejího okolí. Také obyvatele a zaměstnance domů v Ujazdowských alejích, na Krakovském Předměstí, u Wiejskej nebo na Bankovním náměstí. Buď existuje společná cesta, nebo spolu stojíme na místě, nebo jde každý svým směrem, někdy i opačným. Společná cesta je lepší. Je lepší být poutníkem naděje, kráčejícím mezi ostatními poutníky naděje, než jít sám. A nejhorší je být tulákem zoufalství.

Kéž nám na této pouti pomáhají velcí světci z Varšavy a z arcidiecéze. Ti kanonizovaní a beatifikovaní. Je jich tolik. A mnozí jsou také spojeni s tímto nádherným chrámem. A kéž nám pomáhají i "svatí odvedle", jak je nazývá papež František. Nekanonizovaných, ale přesto svatých bylo a je bezpočet. Žili a žijí ve Varšavě a jejím okolí, trpělivě a tvořivě čekají na konec svého životního adventu i adventu světa.

Obraťme se především k Marii, patronce Varšavy, Paní Milosti. Svěřme jí sebe a svou budoucnost i budoucnost světa, zejména těch jeho částí, kde právě probíhá válka.

Modleme se slovy starověké modlitby Alma Redemptoris Mater, která v adventu zní zvláště výmluvně:

Slavná Matko Spasitele, bráno nebes, hvězdo mořská,

na pomoc přijď svému lidu, který touží povstat z hříchu.

Přijalas zvěst Gabriela, porodilas svého Tvůrce,

pannou jsi být nepřestala – celý vesmír nad tím žasne.

Smiluj se nad hříšným světem.