Co všechno můžeme v tomto příběhu najít? Ježíš poprvé udělal něco mimořádného – zviditelnil se před veřejností; zároveň tím prokázal své božství; a když dal hostům dostatek vína, umožnil jim radovat se, vytvořit pohodovou atmosféru.

Máme velikou hodnotu v očích Božích. Bohu na nás záleží, navzdory všem našim selháním. To nám dal najevo Ježíš, když se postavil u Jordánu do řady mezi hříšníky. To na sobě zakoušíme, když přijímáme křest.

Ježíše poznají všechny národy, uvěří v něho a budou spaseny. To je po staletí sdílený smysl tohoto svátku.

Řeč je základním projevem lidství. Jen člověk umí používat slova stejně jako Bůh. Proto jen člověk může vnést do tohoto světa myšlení a jednání Boží.

Všichni potřebujeme požehnání – a všichni taky můžeme žehnat! Využívejme toho!

Nevím, jak vám, ale mně ta představa Krista Krále nesedí. Asi víte, že tento svátek zavedl Pius XI. v roce 1925 jako reakci na podle něj nebezpečný "laicismus", tedy odloučení náboženství a církve od státní moci.

Vždycky před závěrem církevního roku čteme Ježíšovu eschatologickou řeč, letos tu Markovu. Pár veršů před dnešním úryvkem najedeme předpověď válek a hrůz: "Až uslyšíte válečný ryk a zvěsti o válkách, nelekejte se! Musí to být, ale to ještě nebude konec. Povstane národ proti národu a království proti království, v mnohých krajinách budou...

Žijeme v sociálním státě, který svým občanům nabízí slušné vdovské a sirotčí důchody. V biblické době však patřili sirotci a vdovy mezi nejohroženější sociální skupiny: byli odkázáni na vlastní práci, na pomoc širšího příbuzenstva nebo na dobročinnost bohatších členů komunity.

Často se setkáme s názorem, že k tomu, aby byl člověk dobrý, nepotřebuje Boha. I ateista může být dobrým člověkem, který dodržuje morální zásady, miluje svou rodinu, angažuje se ve službě druhým. Mnozí z těchto dobrých nevěřících nás křesťany možná zahanbují, mohou mít víc odvahy či zaujetí pro dobrou věc než my.