Synodální cesta nezůstane jen epizodou, která by skončila s volbou nového papeže. Proměnu církve zdola už nikdo nezastaví.

Kdysi mě oslovil redaktor Adam Šindelář s prosbou o příspěvek do medailonu papeže Františka. Když jsem se ho zeptal, kdy se to bude vysílat, tak řekl, že pár hodin potom, co papež zemře. A opravdu, Český rozhlas to dal do programu v pondělí odpoledne. Tady si to můžete poslechnout. Mluví tam taky Marie Kolářová, Jaroslav Šebek nebo Jiří Kylar.

V září roku 2020 se papež František zamýšlel nad tím, jaké změny asi způsobí globální pandemie, která tehdy sužovala celé lidstvo. Mimo jiné řekl, že "křesťanská odpověď na pandemii a následnou socioekonomickou krizi je založena na lásce." A pokračoval: "Virus, který nezná bariéry, hranice nebo kulturní či politické rozdíly, musí čelit lásce bez...

Bůh se neztotožňuje s arogancí moci. Je vždy na straně trpících. A dává jim naději.

Našel jsem promluvu, kterou jsem měl na Květnou neděli roku 2013, jedenáct dní po volbě papeže Františka. Až mě zamrazilo, jak se během těch dvanácti lety moje naděje, ale i moje obavy naplňují. Tady je celé to kázání, beze změn.

Dnešní svět potřebuje lidi, kteří dovedou spolupracovat na dobrém díle, i když vycházejí z různých názorových a duchovních zdrojů.

Církev je dnes v krizi jako Německo po holokaustu (Halík). Selhala ve svém nejcitlivějším místě - v dodržování přísné sexuální morálky, kterou si sama stanovila a kladla na ni ve své pastoraci možná větší důraz, než bylo zdrávo.

V hořícím keři Bůh ujistil Mojžíše, že slyší nářek svého lidu. Dnes potřebujeme ujištění, že slyší i náš nářek.